Se zavedením blokování webových stránek porušujících zákon se množí nejen stížnosti zákazníků a čtenářů, ale i novináři chrlí jeden rozhořčený článek za druhým. Ty bývají ale plné jakýchsi překroucených pojmů. „Cenzura“, „porušování práva na svobodu projevu“. A co ještě?

Na konci června Vodafone oznámil, že jako vůbec první poskytovatel nabízí jednak filtrovací službu pro rodiče (to už od února), aby děti byly chráněny před nevhodným obsahem webu, a také že blokuje všem zákazníkům ― i těm, kteří o to nestojí ― přístup k webovým stránkám, jež se vyznačují nelegálním obsahem. V tu ránu se strhala v médiích, na blozích, v diskusních fórech a snad i v hospodách pořádná vřava. „Cenzura!,“ křičí se.

Podobným výkřikům moc nerozumím. Na jednu stranu chápu, že člověk asi moc rád změny nemá ― protože jak říkal klasik, každá změna, která ve společnosti nastane, je k horšímu ―, ale z druhého pohledu se ve vzduchu vznáší podivná pachuť toho, že tak hlasitě lidé odmítají jednání operátora, jenž zakáže přístup k nelegálnímu obsahu webu, a to dětské pornografii a rasisticky laděným stránkám. Odpůrci se často hájí tím, že jde o princip. „Dneska zakážete dětské porno, zítra cokoliv jiného,“ říkají.

Internet se během posledních let, kdy je připojení dostupné v každé třetí maštali, stal říší podivně smíchanou, jako obyčejný svět, jen s tím rozdílem, že web všem členům sítě (těm méně znalým, jichž je většina) dává falešný pocit anonymity a hlavně geniality.

Diskuse především na velkých zpravodajských serverech jsou spíše ― dámy prominou ― textovým septikem; s opravdovými názory, či informacemi opřenými aspoň o nějaká fakta, nemají už pranic společného. To, že na serverech se čím dál častěji objevuje moderátor, jenž diskusi čistí, je nutnost (zahraniční servery pochopily a diskusi ani neumožňují). Ačkoliv je u nás míra penetrace internetu oproti jiným státům ještě poměrně nízká, už teď moderátoři diskusí nemají šanci stíhat příspěvky mazat a ani nasazené filtry nejsou tolik sofistikované, aby fungovaly obstojně.

I to málo, co moderátor smaže, ale stačí k tomu, aby se objevili jedinci křičící něco o cenzuře a porušování základního práva člověka na svobodu slova. Navštívíte-li takovou diskusi, nejenže se s výhružkami o žalobě kvůli tomuto domnělému porušení práv setkáte, ale k tomu si přečtete přepisy e-mailových zpráv odeslaných nejen šéfům serverů, ale i ombudsmanovi, senátu a dokonce i Štrasburku ― a párkrát už se objevily i odkazy na ofocené podané trestní oznámení.

Cenzura a svoboda slova

To, že provozovatel soukromého serveru smaže vaše komentáře, popř. vám i zakáže diskutovat, nemá s porušování svobody slova ani žádných jiných základních lidských práv nic společného.

Vaše právo na svobodu slova vám mimo jiné zaručuje, že si můžete založit webový blog, webzine nebo i vlastní zpravodajský server a tam své názory svobodně vyjadřovat (v rámci platných zákonů). Tohle je svoboda slova. Jestliže však se na cizí půdě, což zpravodajský či jiný novinářský server/webzine/blog atd. jistě je, chováte nepatřičně, majitel vás ze svého hájemství samozřejmě může vyhodit.

Svoboda slova neznamená, že si každý může říkat, co chce ― dojde-li ke smazání článku/diskusního příspěvku tehdy, porušuje-li práva a svobodu někoho dalšího, o nějaké ‚cenzuře‘ nemůže být vůbec řeč.

Cenzura je ze své podstaty omezování projevu a filtrace informací ze strany státu nebo nějakého odpovídajícího mocenského uskupení, které diktuje chod země. To, že tyto pojmy neumějí v kontextu používat čtenáři, se dá ještě jakžtakž pochopit, jenže jak se stále častěji ukazuje, v tom, co je svoboda slova a cenzura nemají leckdy jasno ani samotní novináři a publicisté. A o to je celá věc ještě smutnější.

Například v souvislosti s filtrováním stránek (opakuji, stránek obsahujících dětské porno a rasistickou tématiku) se na serveru Živě.cz v článku Cenzura internetu není jen strašák, ale krutá realita píše následující:

„Ne že bychom snad chtěli hájit stránky s dětskou pornografií nebo propagující hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka. Zde jde však o něco jiného. Dnes je to pornografie, zítra to mohou být opoziční politické prezentace apod.“

Taková zvrácená logika z pera novináře je pro mě něčím nepochopitelným. Odvodit z blokování webu s dětskou pornografií potlačení názorů opozice v politice? Cožpak věta „dnes jste nám zakázali znásilňovat, zítra nám můžete zakázat zpívat,“ vám dává smysl?

„Omezování svobody slova ale nemusí mít jen takto výraznou formu. Cenzurou jsou v určitém smyslu také záměrná vyřazení některých adres z databází internetových portálů. V roce 2002 Google.de a Google.fr vyřadili z databází servery zaměřené na neonacismus a jeho podporu.“

Za prvé, jakékoliv odstranění obsahu ― nebo potlačení jeho propagace ―, který porušuje zákony, není omezováním svobody slova. Jestliže není policie schopna tyto weby vypnout, pak bychom naopak měli kvitovat, že vyhledávače je vyhodí ze svého indexu. Kdyby pan redaktor vyvěsil hákový kříž na svůj dům a přidal k němu nějaké heslíčko, to by se jako divil, že by plakát byl odstraněn a on sám zatčen? Ještě by tvrdil, že mu byla odepřena základní práva?

Za druhé, Google je soukromou společností, která by takto mohla vyřadit i nezávadné weby jen na základě svého uvážení, stejně jako vy si můžete při svém podnikání vybrat, s kým budete a nebudete spolupracovat. Není to nástroj státu. Jde opět o pokřivené chápání reality ― že se ale takové nerozumy objevují na úspěšných veřejných serverech s velkým dopadem na čtenáře, je alarmující.

Ale aby toho nebylo málo, korunku článku nasazuje jeden z posledních odstavců:

„A v neposlední řadě nemůžeme zapomenout na menší případy cenzury, jaké se vyskytují např. v diskusních fórech. Protože i zásahy pověřeného moderátora do obsahu diskuse mohou být svým způsobem jako druh omezování svobody slova brány.“

Tohle již ponechávám bez komentáře.

Ve stejném duchu se pak nese článek na serveru Lupa.cz, Na půl cesty mezi cenzurou a službou zákazníkovi.

„Opravdu tu nejde o to, že bych se chtěl zastávat pedofilních a extrémistických webů. Jde mi o princip svobodného zprostředkování obsahu Internetu. Tento případ je podle mého názoru ještě z jistého úhlu pohledu akceptovatelný a pochopitelný, ale jádro pudla je velmi nebezpečné s ohledem na budoucnost. Poskytovatelé připojení by neměli být tím, kdo bude rozhodovat, který obsah je košer a který už není. Od toho tu přece máme úplně jiné subjekty a lidi: soudy a soudce.“

Úvod stejný jako předtím, naprosté distancování se od dětské pornografie, pak i stejná nelogická spojení a strach o budoucnost (asi taky opozice). „Svobodné zprostředkování obsahu internetu“? To je co? Nebo pořád převládá v lidech názor, že internet má být místem naprosté živočišné anarchie a mimo legislativu všech států? Je tak těžké pochopit, že svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého? Je sice hezké se neustále ohánět právem na informace a kdoví čím vším, ale nemyslím si, že by nahé děti pro vaši touhu po informacích ze světa před kamerou měly pochopení. A nevím jak vy, ale dle mého názoru je prevence v podobě blokování takovýchto stránek mnohem schůdnější než pomalé procedury vyšetřování a souzení.

Pro případ, že by někdo chtěl vědět, co to svoboda projevu je, než začne psát scénáře o konci svobody v Česku, k dispozici má zde malý soubor ve formátu TXT, v němž jsou citované dva odstavce z článku 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také článek 17 z Listiny základních práv a svobod.

Na konec ještě jedna perlička ukazující, jak mají dnes lidé problém s chápáním pojmů a dění. V polovině listopadu loňského roku na serveru Britské listy vyšel článek: Agregátor zpráv Právě dnes cenzuruje Britské listy.

„ŠOK│Bez vysvětlení. Bez důvodu. Britské listy den po zveřejnění fotogalerií ze sobotní protifašistické demonstrace v Židovském městě se ocitly z hlavní "domácí" stránky mediálního agregátoru Právě dnes kdesi na chvostě za počasím a bulvárem v kategorii "ostatní". (…) Cenzura se projevuje různě. Například směšným pokusem o marginalizaci nejčtenějšího soukromého internetového deníku zastrčením někam mezi blogy.“

Bez komentáře.