O Ubuntu toho bylo napsáno snad více než o Linuxu jako takovém. Distribuce, jež je prezentována jako „Linux pro lidi“, má však také svá velká úskalí. Uživatel by měl vědět, co na rozdíl od Ubuntu mohou nabídnou i jiné systémy, například jedna z nejlepších dostupných distribucí – openSUSE.

Ubuntu se během pár let stalo synonymem Linuxu – noví uživatelé na něj přecházejí, pak jej odpouštějí, protože jim tam „něco chybí“. Ubuntu má poněkud odlišnou „filozofii“ než dospělé linuxové systémy a trpí i podstatnými nedostatky.

Snad se na mě uživatelé jiných systémů nebudou zlobit, ale rád bych text omezil jen na vypíchnutí hlavních bodů dvou v linuxovém světě známých systémů: právě Ubuntu a openSUSE. Důvody, proč opominu ostatní systémy, jsou různé – ale hlavně jde o to, že komplexní srovnání distribucí by se do jednoho článku nevlezlo. A ani tyto dva systémy nebudeme srovnávat v pravém slova smyslu. 

Za druhé, systémy jako Mandriva nebo PCLinuxOS (jež vycházejí z dříve existujícího Linux Mandrake) mají blízko distribuci openSUSE, ale na druhou stranu u nich neexistuje cosi jako „přidaná“ hodnota nebo jasná výhoda (openSUSE v tomto směru považuji za jednu z nejlepších distribucí, patrně nejlepší mezi systémy s RPM balíčky).

Stejně tak opominu proslulý Debian (z něhož Ubuntu vychází) i Fedoru (která v posledních letech používá tak „aktuální“ software, až je pro začátečníka nepoužitelná. A systémy jako Arch Linux necháme pokročilým uživatelům.

Co se týče odvozenin od Ubuntu (jako Linux Mint), ani těm se nebudeme explicitně věnovat – důvod je ten, že kromě přidaného softwaru mezi takovými systémy není rozdíl, navíc repozitáře pro software (viz níže) jsou zcela identické.

Motivací k tomuto přehledu budiž fakt, že stále častěji se na mě obracejí lidé s dotazem „co si mám nainstalovat“. Já to nevím, odpověď by si měl najít každý sám, možná také časem na základě zkušeností. Snad následující text někomu pomůže. 

Grafické prostředí a jejich důležité aplikace

Ve světě *nixových operačních systémů (kam patří nejen Linux, ale i unixové OS jako *BSD nebo Solaris aj.) se setkáváme převážně se dvěma nejpoužívanějšími grafickými desktopovými prostředími: KDE a GNOME. Ty se od sebe podstatně liší, pro laické oko mnohem více než podhoubí takových systémů. 

Kdybychom chtěli rozdíly mezi KDE a GNOME shrnout krátce, můžeme říct, že GNOME je spíše konzervativní, KDE se snaží být moderní.

KDE v základním nastavení spíše připomíná rozhraní Windows, GNOME se začíná svým vzezřením blížit (zejména v Ubuntu) naopak systému Mac OS X od Applu.

GNOME v Ubuntu

Kvůli konzervativnosti GNOME někteří toto prostředí považují za „nudné“, jiní za „škaredé a nesahající ani po kotníky grafickému rozhraní Windows 95“. Kritici KDE 4 zase vyčítají, že grafické prostředí připomíná Windows Vista/7, což „je špatně.“

Grafické prostředí KDE 4.4

Ostatně co člověk, to názor – je pravděpodobně jedno, jak na vás obě rozhraní působí, protože vzhled se dá vždycky změnit (v tom jsou obě rozhraní úžasná). Z KDE 4 i GNOME si po chvilce můžete udělat systém, který bude takřka k nerozeznání od Windows nebo i zmíněného Mac OS X, doplníte-li ho dockem. 

Důležitější jsou však aplikace, jež jsou na oba grafické kabáty vázány.

Aplikace z KDE poskytují mnohdy více funkcí než aplikace z GNOME. Zmínít můžeme přehrávač hudby Amarok z KDE vs. Rhytmbox z GNOME, vypalovací software k3b, který je oproti programu Brasero nabitější funkcemi (umožňuje i pohodlné ripování), dále je velký rozdíl v bittorentových klientech kTorrent vs. GNOME Bittorrent; a nakonec můžeme zmínit programy jako Choqok (Twitter), Kile a TexMaker (editory pro TeX/LaTeX) a mnohé další, které jsou psány v QT a nativně určené pro KDE. Lze je sice  v prostředí GNOME používat, ale u některých z nich mohou být problémy s funkčností a v neposlední řadě se QT programy do GTK prostřední (GNOME) vzhledově nehodí.

Ubuntu je distribucí používající výhradně GNOME. Existují verze využívající ještě chudší prostředí Xfce (Xubuntu), ale i KDE (Kubuntu). Toto dělení Ubuntu na „odvozeniny“ je už určitým způsobem omezení této distribuce a odráží i to, že ostatní prostřední nemají od vývojářské komunity a samotné společnosti Canonical takovou podporu – GNOME je zde zkrátka #1.

U ostatních linuxových distribucí můžete z instalačního DVD nainstalovat libovolné prostředí a navíc mezi nimi pohodlně přepínat. Kubuntu, když ještě byla aktuální 3. generace KDE (ukončen vývoj u verze 3.5), bylo ještě docela použitelné. Ovšem aktuální 4. generace tohoto prostředí (dnes 4.4) je v Ubuntu/Kubuntu poměrně v katastrofickém stavu. Říká se, že implementace KDE do Kubuntu je vůbec tou nejhorší implementací tohoto grafického systému – s čímž souhlasím.

Pokud někdo chce používat systém Ubuntu, pak jedinou rozumnou a nejjednodušší volbou je zkrátka prostředí GNOME (čili normální verze Ubuntu).

Systém openSUSE je kromě CD (KDE, GNOME) dostupný i na instalačním DVD, kde najdeme oba grafické kabáty (a další). Jak bylo řečeno výše, uživatel si může nainstalovat více prostředí a při přihlášení do systému si mezi nimi vybírat. 

Zatímco spojení KDE a Ubuntu (Kubuntu) je považováno za velice špatné, implementace KDE 4 patří v openSUSE k těm nejlepším. Společnost Novell, která se stará o openSUSE a komerční odnož SUSE Linux Enterprise Desktop (resp. Server) má prsty i ve vývoji GNOME a KDE – z čehož plyne pro uživatele řada výhod. Tou hlavní je vždy dostupná aktuální verze obou grafických prostředí, opravy a vylepšení, jež je možné přes aktualizační nástroj kdykoli nainstalovat. 

Hraje-li pro nerozhodnutého uživatele hlavní roli grafické prostředí KDE, pak nejlepší systémem pro něj bude openSUSE. Také proto, že KDE 4 je stále ve vývoji a novější verze je vždy o dost lepší než předchozí.

To ovšem neznamená, že by GNOME bylo v openSUSE špatné – právě naopak. Je upravené, spolehlivé a vždy aktuální.

Tím se dostáváme se k dalšímu velice důležitému rozdílu mezi oběma distribucemi.

Nové verze programů – pro leckoho alfa a omega

Často skloňovanou výhodou linuxových systémů je bezpečnost a dostupnost bezpečnostních oprav pro nainstalovaný software.

Ještě předtím, než se tomuto tématu budeme věnovat blíže, si musíme objasnit některé základní pojmy, jako je „repozitář“, resp. obecně způsob instalace a aktualizace softwaru. 

Správa aplikací (programů) v Linuxu a Windows je odlišná. V prostředí Windows jsme si zvykli software instalovat tak, že si jej z internetu (nějaké webové stránky) stáhneme a poté instalační soubor dvojklikem spustíme.

Instalovat software tímto způsobem je sice možné i v linuxových systémech, ale daleko častěji se využívají tzv. repozitáře. Jsou to jakési centrální zdroje softwaru pro daný systém. Výrobce každého linuxového systému takové servery má a existují k nim i tzv. zrcadla na více místech na světě.

V prostředí systému si ve správci softwaru jednoduše vybereme program, který chceme nainstalovat, a jeho instalační soubor se takového repozitáře stáhne a nainstaluje zcela sám. Takové řešení má spoustu výhod. Jednak máme programy k instalaci vždy po ruce (nemusíme nic hledat na internetu), jednak udržujeme náš systém v bezpečí. Repozitář se softwarem i balíčky jsou digitálně podepsány (riziko, že by se takto do systému dostal zákeřný software, je daleko menší, než když člověk něco stahuje z internetu z neověřených cizích zdrojů) – a hlavně když vyjde nějaká bezpečnostní oprava, brzy se objeví v repozitáři a software se aktualizuje. Člověk má tedy o starost méně.

Takto se aktualizují nejen systémové části, ale i další software, jenž se v oficiálních repozitářích nachází. Tedy včetně „velkých“ používaných programů.

Jenže: není aktualizace jako aktualizace.

Když se objeví zcela nová verze, už se nemusí objevit v repozitáři (oficiálně udržovaném) linuxového systému.

Toto je například jeden z velkých problémů Ubuntu. Na straně druhé openSUSE nabízí možnost povýšení verzí mnoha programů včetně softwaru na systémové úrovni. Uživatel tak má k dispozici aktuální, vylepšený a hlavně funkčně opravený software.

Abychom si uvedli konkrétnější příklady: když se objeví nová verze webového prohlížeče Firefox, uživatelé Ubuntu mají smůlu. Firma Canonical jim nový Firefox nepošle – v repozitářích není.

Když vyšel Firefox 3.5, lidé museli měsíce čekat, než vyšla nová verze Ubuntu (celého operačního systému!), která už Firefox 3.5 obsahovala. Stejné to je i dnes, kdy uživatelé Windows nebo jiných operačních systémů mají k dispozici Firefox 3.6, ovšem lidé s Ubuntu si musejí počkat na dubnové vydání Ubuntu 10.04.

Stejné to je i u dalšího softwaru – například kancelářské sady OpenOffice.org. Každá nová verze balíku přináší uživatelům vyšší komfort, více funkcí a lepší interoperabilitu s MS Office. Povýšení na vyšší verzi je tedy žádaným a logickým krokem, jak uživatelům ulehčit práci a dát jim to nejlepší. Bohužel v Ubuntu toto neplatí, lidé si opět musejí počkat, až vyjde nová verze systému, v níž již taková verze balíku bude obsažena. (A může se stát, že za chvíli vyjde další verze programu a uživatel zase musí čekat na celý operační systém…)

Automatické povýšení na nejnovější dostupnou „major“ verzi velkých programů není zahrnuto ani v některý dalších systémech – ovšem výrobci dávají uživatelům možnost se k odběru posledních verzí přihlásit. Kupříkladu v openSUSE jsou dostupné repozitáře zmíněného Firefoxu (všechny aktuální produkty Mozilly), OpenOffice.org, VLC, ATI/nVidia a mnoha dalších včetně repozitářů s aktuálními verzemi celých grafických prostřední GNOME a KDE. Tohle v Ubuntu neexistuje.

Pravdou je, že novější major verze programů obsahují chyby – na absenci možnosti upgradování softwaru se tedy může nahlížet jako na prevenci, jak problémům s novými programy předejít. Ovšem v openSUSE a dalších nejsou repozitáře s novými verzemi zapnuté automaticky – uživatel si sám může zvolit, zda nové programy chce nebo ne. Ubuntu tuto možnost nenabízí. 

Druhá věc je, že i když Ubuntu obsahuje starší – což pro někoho automaticky znamená vyladěnější – verze aplikací, vývojáři do něj k nelibosti mnohých přidávají naopak i software čerstvě vyvinutý, neověřený, šitý horkou nití, jenž naopak způsobuje velké problémy. 

A protože neexistuje možnost povýšení na vyšší verzi, s takovými problémy uživatel musí vydržet až do vydání nové verze systému. Zářným příkladem toho je například zvukový systém PulseAudio, který je proklínán dodnes. Zatímco uživatelé openSUSE si mohli nainstalovat novější verzi, která řešila nejpodstatnější problémy, majitelé Ubuntu museli půl roku čekat, resp. PulseAudio odinstalovat. 

Co pro koho?

Vždy, když se řeč stočí na téma, „jaký linuxový systém se hodí pro začátečníka“, odpověď není jasná. Kdosi může jeden systém doporučit hned, ale v takovém případě je zřejmá, že sám jiný systém ještě nepoužil. 

Z vyjmenovaných bodů někdo může mít pocit, že Ubuntu v souhrnu přináší více problémů než ostatní distribuce určené pro PC. Zejména je v něm omezen výběr softwaru. Ovšem musím říct následující: Vždy, když mě naprostý počítačový začátečník požádá o instalaci systému (nebo jen radu, jaký linuxový systém si má nainstalovat), doporučím Ubuntu namísto openSUSE. Instalace je snadná (to i u SUSE), při ní nebo po ní jsou nabídnuty proprietární ovladače hardwaru, pluginy na webový obsah apod. Laik, který chce systém jen používat, totiž většinou neřeší, jakou verzi programu má a jestli bude mít Firefox 3.5 nebo 3.6 (tohle neřeší ani ve Windows). Pokud Ubuntu funguje po prvním spuštění, bude fungovat pořád. Horší je, když něco v Ubuntu nefunguje, jak má – openSUSE má například skvělé centrum nastavení Yast. V Ubuntu je z tohoto důvodu nevyhnutelné konfigurační soubory upravovat ručně.

Pokročilejší uživatel, který je z Windows zvyklý používat novější software a mít systém více pod kontrolou a jenž chce využívat celý jeho potenciál, by měl raději sáhnout k openSUSE. Obává-li se někdo problémů s KDE 4, může použít openSUSE s GNOME a bude mít přitom po ruce komfort repozitářů, o kterém se Ubuntu jenom může zdát. Jestliže něco neexistuje a nefunguje v Ubuntu, neznamená to, že je tomu stejně v jiných, vyspělejších systémech.

Oldřich Klimánek, Scinet.cz pro DSL.cz