Velcí čeští poskytovatelé internetového připojení v loňském roce ze svých nabídek postupně odstranili jedno z největších strašidel klientů ― datové limity a aplikaci FUP. Ve světě se ale začíná zavádět.

Když loni největší čeští poskytovatelé internetového připojení přes ADSL a kabelový operátor UPC oznámili, že ruší datové limity, zákazníci to vítali slovy „konečně, ve vyspělém světě žádné omezování neznají“. To, že přišlo na řadu „datové řízení toku“ a jiné nevyhnutelné technické libůstky, je věc jiná ― množství přenesených dat se prostě přestalo počítat. A tak si lidé mohou stáhnout tolik dat, kolik jen chtějí.

To, že FUP ve světě neexistuje, se nedá říct, jsou místa, kde je dodnes, ale kde nebyl snad nikdy. Hlavně uživatelé ve Spojených státech amerických a jiných anglicky hovořících zemích datové limity moc neznají. To se však může rychle změnit a i ti, co slovíčko FUP neznali, mohou „kouzlo“ datových limitů a aplikaci FUP brzy poznat. A někteří jej už ke své nelibosti zažívají.

I když po pravdě řečeno, pojem FUP nebudou znát ani tak. To, čemu my říkáme FUP (navíc z anglického Fair User Policy), se nazývá často jako „data caps“, tedy „datové poklopy“ či česky lépe řečeno „datové stropy“. V anglicky mluvících zemích budete zkratku FUP v souvislosti s internetovým připojením hledat marně.

[Odkud se vzalo „česká“ zkratka FUP, těžko říct. Používalo se už kdysi jinde, nebo si ji vymysleli jen naší poskytovatelé, kteří ji jen dali anglickou zástěrku? V anglicky hovořících zemích se zkratka FUP používá například v souvislosti s využíváním autorsky chráněných děl ― Fair Use Policy, nikoli „User“, ale nikoli s internetovým připojením. Trošku na odlehčení: Při hledání významu slova FUP můžete narazit na knížku Jima Dodge. „Fup (1983). Příběh o kačerovi jménem Fup, který žije na farmě se staříkem, jenž věří, že díky domácí whisky, kterou pije, je nesmrtelný.“]

Datové stropy v USA nastupují

Ohledně datových limitů, které se začínají zavádět v USA, na našem serveru už jeden článek vyšel. Václav Větvička loni v září popsal strasti zákazníků amerického poskytovatele Frontier Communications, který začal svým zákazníkům měřit objem přenesených dat a jako měsíční limit měl nastavit 5 GB. Společnost Frontier v té době také řekla, že tento limit je dostačující pro většinu zákazníků, protože průměrný objem přenesených dat se mezi více než půl milionem jejích zákazníků pohybuje kolem 1,5 GB na klienta. Více v článku FUP rozčilují zákazníky v USA.

Jak to nakonec Frontier vyřešil a jakou svým zákazníkům přinesl nabídku, nevíme ― sice se uvažovalo o zavedení různých tarifů rozdělených podle velikosti datových limitů, ale stránky této společnosti jsou v tomto ohledu němé. Abyste se prohlídli nabídku ADSL připojení tohoto poskytovatele, musíte zadat telefonní číslo nebo PSČ, což nám moc nepomůže.

Datové limity pro domácí zákazníky zavedla i společnost Comcast. Ta však na rozdíl od Frontier nastavila strop dost vysoko, na 250 GB na měsíc. Přísnější je ale v tom, že pokud zákazník dvakrát za půl roku tento limit překročí, bude odpojen.

K zavádění datových limitů se uchylují i největší američtí poskytovatelé, nejen „lokální“. Namátkou lze jmenovat třeba společnost Time Warner Cable nebo Charter, která hodnotu datových limitů odvíjí od rychlosti přípojky (měsíční limity jsou však z řad těch méně omezujících, pohybují se mezi 100 GB až 250 GB, nejrychlejší přípojky s rychlostí downloadu 60 Mbit/s zůstávají bez omezení; mimochodem zde se limity nazývají AUP ― Acceptable Use Policy). A další poskytovatelé se nechali slyšet, že možnosti zavedení datových stropů zváží až poté, jak se v praxi osvědčí u konkurence.

Nicméně celá situace vypadá spíše tak, že zavádění těchto limitů není nic jiného než změna v obchodní strategii. Síťová infrastruktura těchto společností je na vysoké úrovni a vymlouvat se na její nízkou kapacitu v důsledku přibývání zákazníků je asi hodně naivní.

Lidé ale internet používají k jiným účelům, a tak poskytovatele napadlo, že proč by člověk, který sleduje streamované video ve vysoké kvalitě, stahuje filmy a s internetem pracuje na vyšší úrovni, měl platit stejně jako ten, co si jednou denně vybere poštu a přečte zprávy. Zavedení různě zpoplatněných datových pásem podle náročnosti zákazníka vypadá jako dobrý tah, jak zvýšit příjmy. Rozdíly v cenách podle datových stropů lze vypozorovat na příkladu níže.

Neomezené připojení předmětem soudního sporu?

Na některých českých fórech a webech se objevila zpráva, že australský poskytovatel iiNet se stal terčem žaloby několika desítek filmových a televizních společností kvůli tomu, že svým zákazníkům nabízí datově neomezené připojení k internetu, čímž jim má umožňovat stahovat libovolné množství autorsky chráněného obsahu (tj. v tomto případě filmů). Těžko říct, odkud se původní zpráva vzala (česká stopa končí u Abclinuxu.cz, kde je odkazováno na článek z australského zpravodajského serveru), ale s největší pravděpodobností jde o dezinterpretaci skutečného sporu, který se týká něčeho jiného.

Tomu, že jde o nesmysl, nasvědčuje i fakt, že iiNet  datově neomezené připojení vůbec nenabízí. Jeho hlavní doménou je ADSL (nahé, ale i s telefonní linkou) a všechny jeho varianty jsou zatíženy datovými limity. Nabídka připojení se nedělí dle rychlostních pásem, ale právě podle objemu datového přenosu (rychlost není zákazníkovi udána, je nastavena na maximum, tedy u ADSL2+ až na teoretických 24 Mbit/s).

Pro představu, nejlevnější připojení (se službou VoIP) vyjde na 40 australských dolarů (asi 570 Kč) ― měsíční datový limit je ale 1 GB (sic!). Nejdražší připojení pro domácnosti vyjde na 140 australských dolarů (2 000 Kč) a přitom je pořád zatíženo datovým limitem 60 GB/80 GB (data stažená ve špičce/mimo špičku). Datový strop platí i pro firemní klientelu; nejdražší připojení přes ADSL s nejvyšším limitem rovným 300 GB stojí 600 dolarů (8 600 Kč). Po překročení limitu se rychlost připojení sníží na 64 kbit/s.

O datově neomezeném připojení ze strany iiNet nemůže být tedy vůbec řeč. (Při pohledu na nabídku této společnosti raději ani nemyslet, co by dnes říkal český uživatel, kdyby ADSL takto fungovalo ještě/zase i u nás.

Pravý důvod soudního sporu mezi společnosti iiNet a filmovými a televizními společnostmi (žaloba byla podána zejména jménem AFACT, Australské federace proti krádeži autorských práv) je, že iiNet podle žalující strany nezamezil porušování autorského práva, ke kterému má opakovaně docházet ze strany zákazníků prostřednictvím p2p sítě (jmenovitě Bittorrent). Společnost iiNet prý nereagovala na žádosti filmových společností, aby odstřihla od p2p sítí ty uživatele, kteří přes Bittorrent opakovaně nabízeli autorsky chráněný obsah.