Česká televize zase vážně uvažuje, že zavede koncesionářský poplatek za počítač připojený k internetu. Z Kavčích hor zaznělo, že platit koncesionářský poplatek by měli i lidé bez televizoru, a to v tom případě, že vlastní počítač s připojením k internetu. Dnes se poplatek za počítač České televizi platí tehdy, když obsahuje televizní kartu či digitální tuner.

Návrh úpravy zákona v tomto smyslu opravdu existuje, byť ohledně něj Česká televize nesetkala s pochopením u ministerstva kultury, které návrh odmítá.

Mluvčí České televize Ladislav Šticha médiím vzkázal, že nevidí důvod, proč by internetový divák neměl za sledování vysílání ČT platit, když běžný divák jej odvádí. Podle něj internetový divák může sledovat vysílání České televize prakticky ve stejné kvalitě (PAL), a všem by se tak mělo měřit stejným metrem. Plánovaný způsob navýšení rozpočtu České televize se však nelíbí nejen ministerstvu kultury, ale logicky ani lidem. A důvodů je hned několik.

Webové vysílání versus klasická televize

Jestliže tiskový mluvčí České televize hovoří o PAL kvalitě webového vysílání, které srovnává s klasickým vysíláním a označuje ho za takřka plnohodnotné, neříká úplnou pravdu. Poplatek za počítač připojený k internetu by totiž byl opodstatněný tehdy, kdyby internetový divák za něj dostal opravdu tytéž služby jako divák klasického vysílání. Tato podmínka však splněna není: Česká televize přes web nevysílá stejně jako klasicky. Kontinuální vysílání přes web se totiž týká jen jediného programu, ČT24.

Zpravodajský kanál ČT24 v kvalitě PAL (s datovým tokem 1,5 Mbit/s) je opravdu přes web šířen simultánně s klasickým televizním vysíláním (s logickým časovým posunem), jenže to je tak vše. Za případný poplatek za počítač by internetový divák v žádném případě nemohl sledovat stejným způsobem a plnohodnotně zbylé kanály ČT1, ČT2 či ČT4 Sport. Čili nemohl by sledovat ani filmy nebo všechny sportovní přenosy. Za stejný poplatek by tak dostal jen nepatrný zlomek toho, co ČT nabízí divákům klasického vysílání.

Poplatky za možnost sledovat vysílání

Koncesionářské poplatky za počítač připojený k internetu by se vlastně platily proto, že by člověk měl možnost internetové vysílání České televize sledovat. Je to stejné, jako když vlastníte televizor, byť programy ČT nesledujete. Ale máte tu možnost. Takže zaplatíte. A je opravdu jedno, jestli televizor používáte jen pro přehrávání DVD.

Když v roce 1954 začalo pravidelné televizní vysílání státní Československé televize, pochopitelně bylo jediné dostupné. A na dlouhá desetiletí jediné zůstalo. Platit provoz koncesionářským poplatkem bylo samozřejmě jedinou logickou možností.

Nicméně po listopadu 89 s nástupem prvních komerčních televizích společností se začaly ozývat hlasy, proč platit jednu televizi, když jich na trhu je již více a ty jsou s to si na sebe vydělat samy. Tento postoj získal ještě více zastánců, jakmile statistiky začaly ukazovat, že komerční televize mají vyšší sledovanost než ČT. A navíc se objevily kabelové a satelitní televizi, které začaly nabízet desítky zahraničních programů.

Otázka, zda je vhodné živit ČT a ČRo formou povinných poplatků, samozřejmě přetrvává dodnes a hlasy volající po privatizaci ČT neutichají. Jestliže jsou důvody pro koncesionářské poplatky podepřeny tvrzením, že každý si může vysílání České televize naladit, s přechodem na digitální vysílání, které zanedlouho klasické analogové zcela nahradí, by tento fakt nemusel platit. Nebyl by totiž zas až takový technický problém zařídit, aby digitální vysílání (i terestrické) mohl sledovat opravdu jen ten, kdo si jej předplatil a kdo o něj stojí. Tuto problematiku, že by ČT mohla digitální vysílání zamknout, nyní nechejme tak ― poslouží nám ale jako odrazový můstek pro další argumenty, které by mohli použít odpůrci poplatků za počítače připojené k internetu.

ČT a vlny internetu

Když Československá televize v polovině minulého století přišla „na trh“, byla jediná, začala vysílat, přinesla lidem obraz. Jenže. Teď je situace naprosto odlišná. Internet a webové prezentace tady byly dříve než web České televize. Nemluvě o jakémsi „vysílání“ v archivu či živém vysílání, které přichází až nyní. Česká televize dobrovolně přišla do tohoto segmentu trhu a chce si získat diváky/čtenáře, kteří už několik let jsou zvyklí sledovat konkurenční portály.

Ale teď za to ČT chce peníze navíc. Od těch, co televizi nemají, nesledují a sledovat nechtějí. To, že neustále klesá sledovanost televizních pořadů a celých kanálů, je neoddiskutovatelný fakt. Zvláště mladá generace si našla podstatně jiné typy zábavy. Čekat dnes na 8 let starý film (v televizní premiéře) v křesle se chce už jen málokomu, natož dnešní technikou rozmazlené generaci. Přesto nyní máme v éteru návrh odvádět poplatky za online počítač, protože lidé mají možnost vysílání sledovat, byť o něm ani nevědí.

Co na tom, že Česká televize na webu žádné filmy nevysílá ― ty si na jejím webu můžete za další peníze vypůjčit s 24hodinovou licencí (pak film prakticky přestane existovat), což je možné ale jen v počítačích s Windows podporujících ochranu DRM (správu digitálních práv). I současné pořady v archivu ČT, přímé přenosy fotbalových utkání nebo vysílání ČT24 nejsou dělány pro multiplatformní příjem: jejich sledování v jiných operačních systémech než Windows je hodně problematické a zatížené řadou kompromisů.

Uživatelské účty

Chce-li Česká televize navýšit rozpočet a vyrovnat náklady spojené s provozem webových aplikací a webového vysílání, má samozřejmě více možností. Buď tento segment trhu opustit, nebo svůj web živit na základě předplatného těch, kdo o něj stojí. Tedy vytvořit možnost registrace, otevřít uživatelské účty a předplatitelům zpřístupnit nejen zprávy a analýzy, ale i ono webové vysílání. Uzamčení vysílání by široké základně diváků prakticky nemělo vadit, protože podle statistik Netmonitor.cz denně webové vysílání ČT sleduje asi 30 000 lidí a třeba ve středu 5. srpna si vysílání v kvalitě PAL pustilo 16 reálných uživatelů. Jaké procento z nich by si webové vysílání zaplatilo, těžko říct, ale v zásadě by šlo o docela malou skupinu lidí.

České televizi navíc nedělá problém, aby své pořady, dokumenty, snímky pro děti a filmy zpoplatnila po jednom kuse (viz výše zmíněná videopůjčovna ČT). Jestliže by zavedla uživatelské účty pro webové diváky, kteří by si její služby předplatili, mohla by jim snad nabídnout videopůjčovnu zdarma. Ale to by asi jen tak nešlo…

Otázek víc jak odpovědí

Ministerstvu kultury jsou plány či přání České televize proti srsti a bez něj ke změně zákona samozřejmě nemůže dojít. Mnozí zákonodárci se stejně jako diváci pozastavují nad tím, co všechno Česká televize žádá. Poslanci ji přitom ustoupili v nedávné minulosti už vícekrát. A to třeba v případě navýšení koncesionářského poplatku na 135 Kč/měsíc, nebo svou tolerancí televizních reklam, které mají ČT pomoci se vypořádat s výdaji spojenými s digitalizaci vysílání.

Navíc ČT společně s ČRo se o tohle snažily už před třemi lety. Český rozhlas chtěl poplatky za počítač s internetovým připojením a zvukovou kartou (…) stejně jako Česká televize. Nakonec od nápadu oba podniky upustily.

Samozřejmě se v souvislosti s poplatky za počítač připojený k internetu nabízí řada otázek. Jak by to Česká televize chtěla řešit s diváky nacházejícími se za hranicemi státu? Chce snad svůj web znepřístupnit zahraničním IP adresám? (Zde by řešením bylo zavedení uživatelských účtu s předplatným.)

Má-li někdo pomalejší internetovou přípojku, než si žádá webové vysílání (držme se tiskovým mluvčím zdůrazněné kvality PAL), zařídí mu Česká televize vyšší rychlost připojení (minimálně 2 Mbit/s), nebo prostě člověk zaplatí za službu, kterou nikdy ani nebude s to sledovat? Bude vysílat pro více platforem? Budou vysílání moci pohodlně sledovat uživatelé Linuxu, *BSD, Solarisu?

Na chvíli předpokládejme, že by ČT vyhověla lidem a opravdu by za poplatek na web přinesla kontinuální vysílání všech svých čtyř programů (což se zdá poněkud nepravděpodobné), aby internetoví diváci dostali stejné služby jako klasičtí ― jak to bude s garancí dostupností vysílání? Garantovat milionům domácností vysílání 4 programů s datovým tokem 1,5 Mbit/s na jeden program se zdá jako utopie, a to nejen s přihlédnutím na naprosté selhání techniky, které nastalo hned v prvním kole letošního ročníku české nejvyšší fotbalové ligy, jejíž zápasy měly být vysílány online (už jsou) ― tehdy servery zkolabovaly pod náporem prakticky jen „několika tisíc“ internetových diváků. A co na to poskytovatelé internetu? Vytížení infrastruktury, datové limity…

Proč?

Konkrétní návrh a plynoucí důsledky z něj veřejnost nezná a interní materiály ani znát nemůže. Co ale vede Českou televizi ztrácet čas ohledně tohoto návrhu? Pro domácnosti by se v drtivé většině případů vůbec nic nezměnilo ― ty platí za jeden televizní přijímač. Kdyby byly splněny výše uvedené body včetně dostupnosti všech programů v PAL, vlastně by tím domácnosti jenom získaly. Ti uživatelé internetu, kteří televizi nemají, by ale ze svých poplatků jen těžko mohli pokrýt veškeré náklady spojené s modernizací webového vysílání ČT. (Pokud by ale vůbec k nějaké modernizaci došlo. Podle tohoto asi tím pádem ne.)

Druhou skupinou jsou však podnikatelé. Ti ze zákona mají povinnost platit poplatek za každý přijímač, jehož využívají k podnikání. Podařilo-li by se ČT prosadit u ministerstva kultury novelu zákona, znamenalo by to, že by firmy, jež používají stovky i tisíce počítačů, musely za každý počítač platit poplatek? Snadno si dopočtete, kolik by musely odvádět. Pokud by se zákon týkal počítačů „připojených k internetu“ možná by ho šlo obejít tím, že stovky počítačů ve firmě nejsou připojené k internetu, ale intranetu, a k „přímo do internetu“ má přístup jen jeden hlavní server. Kdoví. Každopádně otázka ohledně poplatku za počítač s přístupem na internet zůstává: proč a jak?