11. března zasáhlo Zemi vycházejícího Slunce zemětřesení o síle 9,0 Richterovy škály. Zemětřesení samotné však nebylo tou největší katastrofou, ne přímo. Silné podmořské otřesy totiž záhy zvedly mohutné tsunami — jak to vypadalo poté, všichni dobře znají i z televizních záběrů.

To, že hlavním problémem byla voda, je klíčový fakt, na který v žádných případech nesmíme zapomínat.

Zatímco voda zaplavující obydlené oblasti si brala životy a příbytky spousty lidí, svět zanedlouho zase zaplavila hysterie. Hysterie kolem jaderných elektráren. Problémy, které potkaly japonské reaktory, jsou reálné — ale sdělovacími prostředky byly a jsou absurdně zveličovány. A odvádějí pozornost od skutečných problémů Japonců.

Už 12. března, v době, kdy Japonsko trpělo pod tíhou skutečných potíží, se o tisíce kilometrů západněji, v tektonicky klidné části planety Země, kde největší přírodní kalamitou je v zimě sníh na silnicích a v létě vylitá koryta řek, část lidí rozhodla, že cizí neštěstí využije ke svým nátlakovým a politickým cílům. Bryskně svolané protesty se u tradičně slabších jedinců setkaly s okamžitou odezvou — proklamovaný jaderný armagedon jich do ulic vyhnal na 60 tisíc. V řetězu plném lásky a lidskosti volali po souznění s přírodou a odvrácení jaderné pohromy…

Ve skutečnosti 60 tisíc bláznů protestovalo proti zemětřesení. Proti vodě. Proti pravé tváři přírody.

Nevím, zda je zbytečné se ptát, co člověka vede k tomu, aby cizí neštěstí využil k protlačení vlastních cílů. Nevím, kde vzali tu drzost pást se na bolesti druhých. U většiny lidí, kteří vyšli do ulic, jde patrně jen o obyčejnou lidskou hloupost, kterou nelze nikomu vyčítat (to, že by média mohla šířit osvětu namísto paniky, je ale problém sám pro sebe). U těch, co systematicky den co den vysílají hysterické výkřiky a rekruty svolávají — a za ně se pak schovávají (jde přece o veřejné mínění) –, nejde však jen o neškodnou neznalost skutečností, ale o cílenou propagandu, politicky nechutný boj živený událostmi, které se jich ani v nejmenším nedotýkají a dotýkat nemohou.

Tento server se nikdy nevěnoval politickým tématům a ani to není v plánu. Želbohu opět dochází k tomu, že politické a nátlakové skupiny pro svou agendu zneužívají něco, co fundamentálně souvisí s vědou a technologií. Navíc tak okatě, že člověka děsí představa, k čemu všemu dochází za dveřmi ve věcech, jež už tak jasné lidem nejsou. To, jak snadno lze jinak zřejmá fakta postavit na hlavu a udělat z toho apokalyptický scénář, totiž není ojedinělé.

Problém dneška: Princip předběžné opatrnosti

Do řízení a chodu společnosti se čím dál víc dostává jedna zhoubná věc — tzv. princip předběžné opatrnosti. Je označován za racionální princip pro rozhodování založený na posuzování možných rizik. Jenže — je vším možným, jen ne racionálním. Naprosto opomíjí druhou stranu mince technik rozhodování — totiž přínosy. Jde o ideologický princip založený na lidských pocitech, především strachu — protože se k němu sahá především tehdy, nejde-li vyloučit, že nějaká událost, například nasazení/používání technologie, povede k něčemu katastrofickému. Odvolává se navíc na vědecký konsensus, a chybí-li vědecký konsensus, volí se rozhodnutí, která mají minimalizovat neznámé následky, které by hrozit mohly, byť hrozit nemusí a aktuálně nehrozí. Využívá přímo i opačnou strategii, totiž přijímání vlastních lokálních či globálních politických rozhodnutí (pokud jsou opravdu závažná a veřejnosti krajně nelibá) na základě získaného vědeckého konsensu — vybrané skupiny vědců, kteří jsou označeni za většinu a kteří jsou pod konsensus podepsáni, byť s politicky protlačovaným závěrem nemusí ve skutečnosti ani souhlasit.

Věda však žádný pojem jako konsensus nezná. Věda jsou přesná data, fungující a popsané hluboké zákonitosti a nejen předpovědi ověření (verifikace), ale ještě důležitěji falzifikace (každá vědecká teorie, nebo méně přísně dílčí hypotéza, musí navrhnout takové testy, které jsou schopny ji vyloučit). Kde chybí data a kde chybí objevené a popsané zákonitosti, o vědeckých závěrech nelze hovořit. A odvolávání se na slova některých vědců, kteří se o něčem něco domnívají, je naprosto bezpředmětné. Domněnkami může trpět kdekdo — když chybí výše zmíněné, je jedno kdo se co domnívá. Argumentace autoritou je zcela zcestná a nefungující, z hlediska přírodních zákonů zcela přízemní.

Argumentace autoritou není argumentací, protože žádný argument neobsahuje — je to argumentačně prázdná snaha o buďto vyvolání iracionálních obav — a tedy následnou aplikaci jinak nepřípustných opatření –, nebo naopak o zametení pod koberec hlasů, jež s iracionálními tvrzeními a šíření strachu z těchto důvodů nesouhlasí.

Určité skupiny se na vědecký konsensus rády v zájmu své politické agendy odvolávají, ale prosím uvědomme si, že vědecký konsensus není vědecký objev. Nikdy neuslyšíte, že mezi vědci existuje konsensus o tom, že vodík má jeden proton v jádře, že Země se kolem Slunce pohybuje po eliptické dráze nebo gravitační pole je konzervativní. To jsou vedecká fakta, jež nepotřebují souhlasu většiny. Politicky si klidně tisíc vybraných vědců může odhlasovat, že neplatí druhý termodynamický zákon, ale to nic nemění na tom, že platí. Skupiny vědců, ať už organizované v libovolných útvarech, nikdy nebyly tahounem vědeckého poznání; vědecké průlomy bořící zažitá dogmata ležela spíše na jednotlivcích a jejich schopnosti oproštění se od groupthinku — česky květnatě nazývaného syndrom skupinového myšlení.

K problematice principu předběžné opatrnosti, jeho nekonzistenci a ideologickému podkladu se vrátíme ještě níže podrobněji — a některá, mezi veřejností málo známá fakta, budou pro leckoho patrně dost překvapivá. Teď si však od politických a ideologických nástrojů dáme oddych. I když ne tak úplně — povíme si něco o roli vědeckého konsensu, dogmatech a roli autorit při vědeckém bádání — a to na příkladě těch nejkrásnějších teorií fyziky a příběhu jednoho z největších vědců moderní doby, Alberta Einsteina.

Einstein, relativita a dogmata

Když v roce 1905 Albert Einstein publikoval ještě coby patentový úředník speciální teorii relativity, začal konec newtonovského absolutistického pojetí prostoru a času. Pád starých dogmat o základních aspektech vesmíru pokračoval v letech následujících — a vyvrcholil v roce 1916, kdy Einstein publikoval obecnou teorii relativity (speciální teorie relativitou je limitou obecné teorie relativity). Dramatické změny, které z teorie relativity plynou, nebyly stravitelné pro řadu lidí z akademie. Zdálo by se, že největší problém s relativistickým pojetím prostoru a času — jehož platnost byla nesčetněkrát ověřena experimentálně, a vlastně je využívána každý den řadou technologií — by měli mít různí filozofové. Tak tomu i bylo — a v některých kruzích je dodnes. Jenomže s teorií relativity se nechtěli smířit i mnozí přírodovědci včetně fyziků.

Zhoubné míchání ideologických dogmat a politiky v roce 1931 vedlo k vydáním knihy Sto autorů proti Einsteinovi (Hundert Autoren gegen Einstein). Einstein na to s úsměvem reagoval slovy: „Proč sto? Kdybych se mýlil, stačil by jeden.“

Tím by o vědeckém konsensu mohlo být u mohlo být řečeno vše. Protože však počátek 20. století byl plodnou dobou, jež přinesla řadu revolučních změn, chvilku v ní zůstaňme.

Představte si, že žijete na počátku 20. století, píšou se dvacátá léta a dříve z žurnálu jste se dozvěděli o Einsteinově teorii relativity. Einstein ji dokončil někdy v roce 1915 a publikoval roku následujícího. Už rok před zveřejněním svého nového duševního dítka Einstein oznámil, že jeho nová teorie gravitace, do krásných geometrických struktur splétající zakřivující se čas i prostor, je s to vysvětlit jevy dříve nevysvětlitelné — jako stáčení perihelia planety Merkur.

Zajímáte se o vesmír a Einsteinovy rovnice vám otevírají zcela nová okna k jeho poznání. Jako spousta dalších lidí berete za samozřejmost, že vesmír je neměnný, statický. Ujišťují vás v tom astronomická pozorování uskutečněná dostupnou technikou a názory slavných astronomů. Vesmír je dle nejnovějších poznatků složen z objektů, jako jsou hvězdy, planety v okolí našeho Slunce a různé mlhoviny. Vesmír je synonymem Mléčné dráhy. Vše se kolem sebe točí v přesném tanci, ale nic se nikam neřítí, vše je vlastně na svém místě.

Tu a tam ale narazíte na myšlenky, že by vůbec vesmír statický nemusel být. Tato bláznivá prohlášení však jdou proti zdravému rozumu. Navíc argumentujete tím, že i sám Einstein dynamiku vesmíru označil za nereálnou. V roce 1917 publikoval práci, v níž představil model statického vesmíru, který rovnicím jeho obecné teorie relativity do puntíku vyhovoval.

Skutečně — Einstein brzy po sestavení rovnic obecné teorie relativity zjistil, že jsou-li aplikovány na vesmír jako celek, pak z nich plyne zarážející skutečnost. Vesmír nemůže být statický, musí se vyvíjet: buď rozpínat, nebo naopak smršťovat. Takový závěr však byl i pro Einsteina už velkým soustem. Doba byla jiná a neměnný vesmír byl zkrátka něčím samozřejmým. Einstein se tedy rozhodl, že dynamické vlastnosti vesmírů vyváží — a do svých rovnic zavedl magický člen, který vešel do podvědomí jako kosmologická konstanta. Její vlastnosti byly nastaveny tak, aby nepřípustnému chování (rozpínání) vesmíru zabránily.

Když se matematici na rovnice obecné teorie podívali blíže, neviděli sebemenší důvod, proč by vesmír měl být statický. Vesmír se měl opravdu dynamicky měnit. Jenže Einstein coby fyzik neměl pro rozpínání nebo smršťování vesmíru pochopení — kromě dogmatu svou roli sehrálo i to, že pro dynamiku kosmu chyběly observační důkazy.

Jedním z pionýrů moderní kosmologie opřené o teorii relativity byl ruský matematik Alexej Friedmann. V roce 1922 publikoval článek, v němž popsal svůj objev: dynamické řešení Einsteinových rovnic pole homogenního a izotropního vesmíru. Friedmann si uvědomoval, že Einsteinovy rovnice nejsou schopny dát pouze jedno řešení pro vesmír, ale naopak z nich plynou různé třídy v závislosti na různých parametrech vesmíru (tedy kromě rozpínání i smršťování).

Einstein nejprve tvrdil, že ve Friedmannových výpočtech jsou chyby. Po podrobnějším prozkoumání jeho práce uznal, že Friedmann postupoval správně. Přesto dynamická řešení označoval za pouhé matematické zajímavosti, které s realitou nemají nic společného.

Ve 20. letech Edwin Hubble — britský astronom, právník, středoškolský učitel španělštiny a boxer v jedné osobě — pomocí pozorování tehdy největším teleskopem na kalifornské observatoři Mount Wilson učinil průlomová pozorování: za prvé, pozorováním spirálních mlhovin, jak se tehdy vzdáleným galaxiím říkalo, zjistil, že v nich existují proměnné hvězdy nazývané cefeidy. To byl nesporný důkaz o tom, že naše Mléčná dráha není celým vesmírem, ale že kromě ní existuje ohromný počet dalších galaxií, podobných hvězdných ostrovů. Proti myšlence, že by spirální mlhoviny mohly být nezávisle existující vzdálené světy podobné Mléčné dráze, se do té doby (ale i poté) stavěla řada známých astronomů, například slavný harvardský astronom Harlow Shapley.

Za druhé, Hubble v roce 1929 nalezl lineární vztah mezi červeným posuvem ve spektrech světla galaxií a tím, jak jsou od nás galaxie daleko. Protože k tomuto tzv. Dopplerovu posuvu ve spektrech dochází při relativním pohybu zdroje a přijímače a posuv je tím větší, čím rychleji takový pohyb probíhá, Hubble de facto zjistil, že vesmír se rozpíná. (O červeném posuvu ve světle spirálních mlhovin někteří astronomové věděli i před Hubblem, ale tyto historické nuance a často i spory nechejme teď stranou — nicméně důležitou roli v této problematice sehráli astronomové Vesto Slipher, James Keeler, William Campbell a jiní).

Hubbleova pozorování již nešlo přehlížet. Einstein pochopil, že Friedmannovy modely postavené na řešení rovnic obecné teorie relativity nebyly jen matematickými hříčkami. Tyto okolnosti jej vedly k jedinému: ze světa teoretické fyziky chtěl navždy vymazat pojem kosmologické konstanty, jejíž záporná hodnota zabraňovala vesmíru v rozpínání a jíž do rovnic dosadil svévolně. Označil ji za svůj největší omyl a myšlenkám na ni se chtěl nadobro vzdát. (Jenže to ještě netušil, že kosmologická konstanta vůbec nebyla omylem, natož největším, ale vlastně vizionářským počinem. Největší chyba, jíž se Einstein dopustil, byla v tom, jak hodnotu této konstanty nastavil. V té době nemohl mít vůbec tušení, jak důležitá se kosmologická konstanta v teoretické fyzice stane a co astronomové zpozorují v roce 1998. Toto nádherné a bezesporu důležité téma teď ale opusťme.)

Díky přesným pozorováním tak rázem padlo několik letitých dogmat týkajících se vědecké a filozofického pohledu na vesmír. Nejen astronomové museli přijmout fakt, že Mléčná dráha není jedinou galaxií. A co víc, museli se smířit s tím, že vesmír se vyvíjí, rozpíná — z čehož nutně plyne skutečnost, že v minulosti si galaxie musely být podstatně blíž než dnes. Že mohly povstat z jediného bodu. Jednoduchá extrapolace pohybu galaxií směrem do minulosti se sice může zdát naivní, ale vesměs je správná.

Tento obraz vesmíru postavený na pozorovacích základech perfektně zapadal do představ Friedmannových modelů — ale také de facto identických modelů dalšího pionýra kosmologie, jímž byl kněz, astronom a profesor fyziky Georges Lemaître. I on na vesmír použil čerstvých Einsteinových rovnic obecné teorie relativity a roku 1927 ve svém článku předpověděl jevy, které vypadaly opravdu exoticky.

Stejně jako Friedmann získal dynamické řešení Einsteinových rovnic, z nichž vyplývalo, že vesmír se rozpíná. Kromě toho však ještě více než rok před klíčovými Hubbleovými pozorováními předpověděl onen slavný lineární vztah mezi červeným posuvem ve spektrech galaxií a jejich vzdáleností. A přesně touž extrapolací do minulosti předpověděl počáteční událost znamenající zrození kosmu. Lemaître tedy vlastně už ve 20. letech 20. století předpověděl to, čemu dnes říkáme velký třesk a singularita velkého třesku. Semínku, ze kterého kdysi vyklíčily všechny galaxie, však on sám přezdíval prvotní atom. Coby duchovnímu se mu vědecké důvody pro existenci počátku světa samozřejmě zdály přitažlivé. Snad i proto řada věhlasných astronomů a fyziků si existenci prvotní singularity nechtěla připustit. Existovaly rozličné vědecké skupiny, které chtěly zůstat mezi mantinely starých dogmat, potažmo vědci z rukávu tahali různé jiné scénáře, jen aby se počátku kosmu vyhnuli. A skutečně: velký třesk stál mimo vědu vlastně až do roku 1964, kdy dva pracovníci Bellových telefonních laboratoři omylem objevili reliktní záření, jež k Zemi přichází ze všech směrů (příběh s holubím trusem na dně antény je už tak zprofanovaný, že mám strach jej opakovat). Reliktní záření coby dozvuk velkého třesku, detekovatelné na pozadí oblohy, předpověděli fyzici George Gamow, Ralph Alpher a Robert Herman v roce 1948. (Samotný pojem „velký třesk“ do vědy přišel ironickým nedopatřením. V roce 1948 v programu rádia BBC ve snaze ji zesměšnit pronesl Fred Hoyle — její velký kritik a jeden z autorů alternativního scénáře zvaného teorie ustáleného stavu — na adresu této teorie něco o tom, že kdosi cosi plácá o nějakém „velkém třesku“. Kdyby tušil, jak tím přispěje k popularizaci tohoto předmětu, asi by si svá slova rozmyslel.)

I když Einstein odstartoval v chápání prostoru a času revoluci — už to nebyly absolutní, statické a na sobě nezávislé pojmy, ale naopak jednotný, dynamický a geometricky se měnící prostoročas, v němž čas ubíhá všemu vlastním tempem –, nedokázal se oprostit od jiných paradigmat. Einstein mohl učinit fenomenální objev rozpínání vesmíru jako první, ale raději do svých rovnic zavedl kosmologickou konstantu, která vesmíru chovat se takto nepřípustně zabránila.

Ani pokusy jiných prozíravých fyziků a matematiků nepomohly v tom, aby akademický svět přistoupil na tak šílenou možnost. Vždyť i samotná teorie relativity nešla mnohým pod nos. A kdo ji přijal za svou, v otázce statičnosti vesmíru dával za pravdu snad raději Einsteinovi — kdo by jejím principům a rovnicím měl rozumět víc než její autor.

Jenže data získaná z pozorování v dalším desetiletí ukázala, že Einstein se v této otázce mýlí. Při bližším zkoumaní se zjistilo i to, že jeho matematický model statického vesmíru z roku 1917 není perfektně statický. Trpěl nestabilitou a sebemenší rozruch by jej stejně dal do pohybu.

Odvolávání se na autoritu — a kdo by měl být větší autoritou v této oblasti než sám Einstein — k ničemu nevedlo; pokrok spíše brzdilo, protože řada vědců nechtěla riskovat to, že se budou označeni za ty, kdo se snaží překročit stín velikána.

Způsob a míra, jakými Einstein změnil fyziku — a zákonitě pro mnohé i filozofii —, byl fenomenální. Einstein se navždy zapsal do dějin vědy nesmazatelným písmem a přispěl k rozvoji dalších fyzikálních disciplín. Z jednoho dogmatu lidstvo vyvedl, v jiných však zůstal navždy uzavřen i on sám. Jeho pozdější práce proto už nebyly tak revoluční. Einstein se v otázce toho nejhlubšího fungování přírody mýlil. Kdyby byl býval překročil sám sebe, mohl učinit ještě řadu úžasných objevů, protože jeho intelekt není něčím, co potkáte každý den. Bohužel pro fyziku toho nebyl do konce svého života (1955) schopen.

Kvantová povaha reality

Nobelova cena Einsteinovi nebyla nikdy udělena přímo za teorii relativity. Získal ji za „přínos teoretické fyzice a zejména za objev zákonu fotoelektrického jevu“. Práci o tomto jevu publikoval v tomtéž plodném roce 1905, kdy světu představit speciální teorii relativity (K elektrodynamice pohybujících se těles) a podal objasnění Brownova pohybu včetně jeho matematického modelu, čímž přispěl k molekulárnímu a atomárnímu popisu hmoty.

Einstein ve svém článku, vycházev z aktuálních poznatků Maxe Plancka, dokázal, že světlo je složeno z částic. Částicový charakter světla kdysi prosazovali například Isaac Newton a po něm i Pierre-Simon Laplace a John Michell, kteří už před více než třemi stoletími částicovou teorii světla a Newtonovu teorii gravitace použili k předpovědi existence černých děr, jimž v té době říkali skryté hvězdy. (Pochopitelně to nebyly černé díry v moderním pojetí.)

Jenomže podle pozdějších experimentů a teoretických rozborů jiných fyziků, zejména Roberta Hooka a Christiaana Huygense, se světlo chovalo spíše vlnově. A posledním hřebíčkem do rakve částicím světla byly Maxwellovy rovnice elektromagnetismu (1865).

Einsteinovo vysvětlení fotoelektrického jevu částicovou teorii světla vrátilo rázem do hry. Návrat k částicím však pro tehdejší fyzikální obec byl něčím nepřijatelným a Einsteinova práce se proto dlouho potýkala se značným skepticismem. Uznání jeho práce přišlo později: Nobelovu cenu získal za 17 let, v roce 1922.

Počátek minulého století byl líhní velkých objevů — kromě teorie relativity vznikla zanedlouho i kvantová mechanika. Do fyziky se vkradla další revoluční teorie, která zbořila snad ještě více dogmatických představ než Einsteinova relativita.

Einstein vysvětlením fotoelektrického jevu, které oživilo částicovou teorii světla, se vlastně stal spoluzakladatelem kvantové teorie. Jejím principům o nahodilé povaze fyzikální reality, na kvantové úrovni, však odmítal věřit. Heisenbergův princip neurčitosti a jeho význam pro realitu byl něčím, co Einstein nemohl přenést přes srdce. Svou nevoli k přístupu kvantové mechaniky a jejímu pojetí světa vyjádřil větou: „Bůh přece nehraje s vesmírem v kostky.“

Jenže kvantová mechanika, a kvantová teorie pole, se během 20. století stala tou nejpřesnější teorií ve fyzice. Její úspěch v popisu rozličných jevů byl obrovský.

Kvantová mechanika rovněž vysvětlila dvojí chování světla — rozetla spor mezi částicovým a vlnovým pojetím. Světlo se totiž chová jak vlnově, tak i částicově. Záleží na typu experimentu, kterým jevy s ním spojené studujeme. Světlo není částice, nebo vlna. Světlo je částice i vlna. A to se netýká jen světla — i každá částice hmoty se chová také jako vlna (Louis de Broglie). Tento vlnově-částicový dualismus se do fyzikálních přestřelek dostal už v Newtonově éře a později o něm uvažoval i Huygens. Až kvantová mechanika dala dualismu tvar a převedla jej i do světa částic hmoty. Různé formy dualismu — rozličný jazyk pro popis jevů a zákonitostí — se posléze usadily v mnoha koutech teoretické fyziky a po boku dalšího skvostného pojmu symetrie sehrály v chápání přírody stěžejní úlohu. Leckoho dnes asi překvapí, že dualismus v popise světla zavedl do fyziky v roce 1909 opět Albert Einstein.

Navzdory velkolepému úspěchu kvantové mechaniky se Einstein odmítal smířit s jejím charakterem plným „náhod“ a pravděpodobnostního jazyka. Do konce svého života se snažil najít jednotnou fyzikální teorii, která by popsala všechny jevy společným jazykem — avšak jeho odpor k pravděpodobnostem kvantové mechaniky a absence poznatků o jaderných silách způsobily, že Einstein tápal ve tmě. V jeho odkazu ale jdou mnozí současní fyzici, kteří se snaží v kvantovém jazyce jeho teorii relativity spojit s teorií částic a fundamentálních silových polí. Sen o jednotné teorii sil a hmoty přetrvává — a postupem času byl vybroušen až do superstrunové/M-teorie.

(Einstein se snažil teorii gravitace, postavenou na geometrických pojmech, skloubit s kvantovým pojetím elektromagnetismu opět v řeči různě zakřiveného prostoročasu bez používání pravděpodobností a nejistot. M-teorie k popisu všech částic a sil taktéž používá sofistikovaný geometrický jazyk ve více dimenzích spojený s kvantovou povahou světa, třebaže se fundamentálních pravděpodobnostních jevů, jak si Einstein přál, zbavit nemůže — a nechce. Kvantová chvění nepředstavují pro přírodu problém.)

Předsudky, dogmata a konsensus podruhé

To, o čem jsme si teď povídali, je obraz obyčejného vědeckého pokroku. Nic víc. Tak to ve vědě chodí — to je to, co vědu dělá vědou. Je důležité si všimnout několika zásadních věcí: tou první je naprosto minimální — v tomto případě nulová či spíše negativní — role široké akademické obce. Dnešním slovem konsensus vědců šel proti Einsteinovi (a proti dalším, jak jsme viděli). A to dokonce tak hloupým způsobem, který vyvrcholil vydáním knihy Sto autorů proti Einsteinovi. V tomto případě pamflet hloupých výtek a útoků byl odrazem nejen naivních chyb autorů, ale i ideologického postoje ovlivněného politikou a naopak.

Za druhé, ani argumentace autoritou, jak tolikrát v dobách před Einsteinem a po něm, nebyla nic platná. Ani takový velikán fyziky a vědy obecně jako Albert Einstein nebyl imunní vůči dogmatům, byť několik z těch největších pomohl navždy rozbít. Nebyl imunní vůči předsudkům. Einsteinův odpor vůči dynamičnosti vesmíru nebo povaze kvantové mechaniky jej zejména v případě druhém odstavil na druhou kolej. Ačkoli byl autorem těch nejslavnějších a nejvlivnějších teorií v dějinách lidské civilizace, mýlil se při některých jejich aplikacích, mýlil se i v podstatě jedné z nich. Einstein, jako my všichni, byl pouze člověk. Idealizace velikánů k ničemu nevede — snad jen ke špatným rozhodnutím, zbrzdění nebo zastavení pokroku a zklamání. A stejné to je s démonizací těch, kdo s velikány nesouhlasí. Z dnešního pohledu se zdá nemyslitelné, že bychom pochybovali o rozpínání vesmíru, o existenci černých děr nebo o kvantových jevech plných takřka tajemných rysů — ale přitom připadá troufalé stavět se vůči osobnosti Alberta Einsteina. Jenomže přírodě je zcela jedno, kdo v její fungování nevěří a kdo se komu postaví. Einstein se mýlil, příroda ne.

Napříč historií bychom našli bezpočet příkladů, které se dají popsat jako naprosté selhání toho, čemu se dnes říká vědecký konsensus. Konsensus nikdy nic neobjevil. A stejně tak bychom našli řadu příkladů, kdy odvolávání se na konsensus (ať už z jakýchkoli příčin) vedlo k naprosto fatálním následkům ve společnosti. Neznalost některých zákonitostí světa nemůže vést k vytvoření skupin v domnění, že její členové svou kolektivní autoritativní silou tuto neznalost intelektuálně zalepí — vyřeší kolektivním souhlasem.

Tak to nikdy nebylo, není a být nemůže. I jeden člověk stačí na to, aby vyřešil otázku, o které se skupina autorit domnívá, že jen ona ze své pozice na ni zná odpověď. Potíž však je, že posilování vybraných skupin s ideologickým přesvědčením vede k tomu, že takový člověk je postaven do situace, kdy před ním stojí mnohem početnější opozice zastřešená pod famózně znějícím názvem.

Vědci, poctiví vědci, by se nikdy neměli prodat skupinám a své názory pod jejich titulem vnucovat společnosti. Ideologií okořeněné vědecké postoje nejsou vědecké, ale ideologické. Věda není od toho, aby za každou cenu dávala odpovědi na otázky, na něž existuje společenská poptávka, ale nikoli vědecká odpověď. Věda je vědou, protože členové akademie něco neví, a vědeckou metodou odpovědi hledají. Je nešťastné, že se mnozí vědci stydí přiznat svou neznalost — a tak raději chrlí nepodložené domněnky jen proto, aby poptávku po odpovědích ukojili. Přitom právě proto, že odpovědi neznají, je to — či by mělo být –, proč se stali vědci.

Opatrnost a riziko — čert vem přínos

Vraťme se k principu předběžné opatrnosti. Ten jde totiž proti všemu, čeho lidská kultura za staletí rozvoje vědy a techniky dokázala (nebo dokazovala s přestávkami, opět vynucenými ideologickými změnami v řízení společnosti).

Princip předběžné opatrnosti říká to, že pokud nějaký budoucí děj nebo úkon s sebou nese možná rizika pro společnost nebo životní prostředí, pak musí být podniknuty takové kroky, které realizaci události, úkonu, jednání apod. zabrání. A to výslovně i tehdy, pokud neexistují žádné vědecké důvody se obávat, že se možnost rizik opravdu naplní.

Opět: Zabránit (potenciálně) „rizikovému jednání“ (např. nasazování technologií) se musí tedy tehdy, když vlastně neexistuje žádný vědecký důvod k obavě, že nové jednání nějakou hrozbu představuje. Naopak, je výslovně žádáno, aby ten, kdo jednání (např. onu technologickou novinku) navrhuje, žádá apod., vyloučil, že jedincům, společnosti a životnímu prostřední nezpůsobí újmu.

Když se nad tím chvíli zamyslíte, není těžké v tomto přístupu spatřit jediné: naprosté zastavení inovací, výzkumu a technologického rozvoje — toho, co dnešní moderní společnost dělá takovou, jakou je, tak bohatou a zdravou. Kdyby princip předběžné opatrnosti byl uplatňován během 20. století takovou mírou, jak je vynucován dnes, svět by vypadal jinak, než jej kolem sebe znáte.

Princip předběžné opatrnosti je vtělením naprosté strnulosti, absolutní nicoty, nulového vývoje, bezčasového stavu. A tak dává nám odpověď na odvěkou otázku: „Co dělal Bůh před tím, než stvořil svět, a kdy neexistoval prostor ani čas?“ — Nic. Řídil se principem předběžné opatrnosti.

Jestliže vám dělá problém dostat tento princip do krve, nic si z toho nedělejte, je to normální reakce mozku na to, jak vágní tento princip je. Zkuste si představit následující situaci. Ze Spojených států chcete do Evropy  přinést určitou technologii. O jejím přínosu pro nemáte pochyb. Stojíte před úkolem dokázat, že tato technologie nezpůsobuje újmu. Přínosy však nikoho nezajímají. Oponenti vám předloží čísla, která odrážejí následky použití této technologie ve Spojených státech.

• Počet incidentů způsobených touto technologií a při kterých byli civilisté zraněni, zabiti a došlo ke značným škodám na majetku, se ročně pohybuje v rozmezí 10 až 20 milionů.
• Počet lidí, kteří následkem použití této technologii každý rok zemřou, činí 40-50 tisíc.
• Tato technologie zabije jednoho člověka průměrně každých 11 minut.
• Škody na majetku, které technologie ročně způsobí (finanční náklady), se pohybují kolem 230 až 250 miliard dolarů ročně (přes 4 biliony korun).

Vzhledem k těmto alarmujícím číslům je nemyslitelné, abyste stejnému riziku byla vystavena Evropa. Je nutné podniknout takové kroky, které zabrání této technologii nastoupit na Evropském trhu. Není pochyb o tom, že technologie, u níž je ročně evidováno více než 10 milionů incidentů, je nebezpečná a nespolehlivá. Není přípustné, aby miliony Evropanů byly zraněny a desítky tisíc z nich ročně umíraly na následky této technologie. Bilionové škody by mohly být fatální.

Bavili jsme se o automobilech.

Vědci varují…

Vyloučit riziko čehokoli, jak si to žádá, nikdy nejde. Žádná aktivita lidí, ani jedince a ani společnosti, není bez rizik. Obyčejně by do rozhodovacího procesu zasáhlo posouzení přínosů takových aktivit, ale s přínosy princip předběžné opatrnosti vůbec nepočítá. Princip předběžné opatrnosti je pouhým ideologickým nástrojem k ovládání co nejširší množiny aktivit lidí, tedy i jejich životů.

Možná namítnete: „Dobrá, čert vem princip — princip přece není zákon.“ Není. Ale stejně jako ve fyzice z principů zákony plynou. Příklad se zaváděním nebezpečných automobilů do Evropy nebyl zvolen jen tak: Evropská unie se od většiny světa liší tím, že princip předběžné opatrnosti byl zakomponován do jejího práva (2000). Evropské společenství staví na silné zelené politice a princip předběžné opatrnosti v tomto směru hraje důležitou roli — člověka asi okamžitě napadne, jak Evropská unie může na jedné straně při tvorbě své politiky (a nekompromisních regulačních omezení a nařízení Evropské komise) činit rozhodnutí na principu předběžné opatrnosti a zároveň členským státům nutit nové technologie, které jsou (nejen) z definice riskantní. Z tohoto důvodu Evropská unie vytváří různá úřednicko-vědecká tělesa a z veřejných peněz financuje výzkumy, jež a) hledají rizika současných technologií a jednání a — jak pak princip předběžné opatrnosti káže — veřejnosti jsou představovány nejkatastrofičtější scénáře, před kterými své občany EU chrání, b) v nových „doporučovaných“ technologiích — a následných politických postupech — hledají podporu v podobě konsensu tak, aby nová technologie byla daleko přijatelnější (pro společnost, pro životní prostředí) než současné řešení, o kterých naopak vědecký konsensus má černé scénáře. Stačí si vzpomenout na různé zprávy ve sdělovacích prostředcích, kde je kladen důraz na spojení „Vědci se shodují“, „Vědci varují“ a další variace.

Proč padlo slovo „riskantní“ v souvislosti s novými technologiemi, jež naopak Evropská unie nařizuje zavádět: nemusíme dlouho přemýšlet, abychom našli jedno závažné riziko, a to je ohrožení energetické bezpečnosti jednotlivých členských států. Závažnost energetické nesoběstačnosti a dopad na průmysl, obchod a životy všech občanů v tomto případě nelze diskutovat. Totiž právě zavádění různých alternativních zdrojů energie, jež jsou označovány za obnovitelné (sluneční energie, větrná energie, biopaliva), s sebou nese tolik fundamentálních potíží, že je nepochopitelné, že tyto doplňky mohly vůbec kdy dosáhnout takového postavení, do jakého se dostaly. Primární příčinou je na straně jedné samozřejmě přefouklá dotační politika, která znamená jen to, že občané platí výstavbu takových technologií, za jejichž využívání pak platí mnohem víc než za současné a spolehlivější technologie, a to s tou „přidanou hodnotou“, že alternativní zdroje jim nikdy nemohou zařídit tolik energie — a takový život –, jak jsou zvyklí. Na straně druhé je to démonizace stávajících technologií, které přitom pomohly vybudovat společnost, jež se nyní proti nim kategoricky staví.

Následkem hysterického opouštění spolehlivých energetických technologií hrozí nejen riziko s ohledem na energetickou bezpečnost států, ale kvůli biopalivům také bezpečnost potravinovou. Pěstování biopaliv způsobuje ze zřejmých příčin skokové zdražení potravin, což nejvíce pociťují rozvojové země, kde v důsledku této iracionální politiky byly do chudoby uvrženy další miliony lidí. Pěstování biopaliv s sebou navíc nese reálné ekologické problémy a zásahy do ekosystémů, jako je odlesňování, degradace půdy, vyšší dezertifikace aj. Ironií je, že pěstování biopaliv je energeticky náročnější (a „emisně“ silnější, když přistoupíme na dnešní environmentalistický jazyk) než klasické zdroje i pro nutnost náročných transportů.

Není myslitelné, aby obnovitelné zdroje tohoto typu vůbec někdy nahradily ty současné technologie. Ačkoli každý den můžeme číst o tom, jaký výkon mají solární a větrné elektrárny, údaj o instalovaném výkonu je naprosto nicneříkající — a důvod znají děti 6. ročníku základní školy. Tam se totiž učí, co je práce (energie) a co je výkon (energie za jednotku času). Zhasnutá stowattová žárovka (budiž ji Edisonova země lehká) je něco jiného než žárovka, která svítí. Na tom se určitě shodneme. A určitě se shodneme i na tom, že na danou plochu 24 hodin denně a 365 dní v roce nesvítí Slunce, stejně jako 24 hodin denně a 365 dní nevane silný vítr. Udávání výkonu je jen odvádění pozornosti. Rozdílů mezi obnovitelnými zdroji energie (ať si pod tímto dalším vágním pojmem představujeme cokoli) a těmi současnými je spousta. Těm se teď ale nevěnujme a vraťme se o krůček nazpět.

Co se týče Evropské unie a principu předběžné opatrnosti, jeho nejsilnější aplikací je samozřejmě globální oteplování. Od zpupného „boje“ s planetou Zemí se pak odvíjejí výše naznačené změny s dopadem na všechny občany. (Není jasné s čím a proč se má bojovat; naše moderní společnost, jež většinou ztratila skutečné nepřátele ve svém okolí, však bojuje se vším možným — kouřením, obezitou, internetovou a obecně telekomunikační anonymitou, alkoholem, marihuanou, „politickou nekorektností“ a spoustou dalších projevů občanských svobod –, čímž jen je upevňována politická moc). Do kategorie boje proti změnám klimatu patří konkrétně zákaz klasických žárovek a jiné náročné spotřební elektroniky, ale také obchod s oxidem uhličitým — „emisními“ povolenkami — (mimochodem Chicagská burza s povolenkami pro nezájem zkrachovala, ta evropská je zatížena rozsáhlými podvody) nebo související podpora drahých alternativních zdrojů, omezování průmyslu a mnohé další. (Ohledně průmyslu stojí za zmínku jedna peprnost evropské politiky a boje proti klimatu: mnohé velké firmy jsou prostě jen přesunuty do Asie. Evropa tím sníží svou produkci oxidu uhličitého, ten je však zcela stejně vypouštěn v Asii. Výsledkem je další nárůst energetické náročnosti kvůli dodatečné nutnosti transportu — a tisíce lidí, kteří přicházejí tímto o práci. Své o tom vědí třeba oceláři z Británie.)

Různé zásahy do fungování společnosti, se kterými by jinak společnost nesouhlasila, jsou zastřešeny pod závoje líbivě (a „progresivně“) znějících pojmů, jako je zmíněná „čistá energie“, „trvale udržitelný rozvoj“ a jiné. Není vůbec jasné, co tyto obraty znamenají — a je to vlastně jedno. Jejich cílem je ale naopak říct, že naše současné zdroje jsou nečisté a rozvoj je neudržitelný. Chybí už jen boj za trvale nehybné tektonické desky, bezuhlíkaté a bezaerosolové sopky a trvale udržitelné Slunce — hledání způsobů, jak naší hvězdě zamezit ve spalování vodíku (jehož je jen omezené množství), aby byla zaručena existence našich potomků, musí být přece předmětem stejných pravidel.

Ostatně omezování tradičních spalování fosilních paliv, k němuž EU tlačí, by stálo v cestě i modelovému importu automobilového průmyslu do EU. Dnes bychom narazili kromě výtek na úmrtnost aj. (viz výše) také na ten největší problém — že automobily při svém provozu produkují v důsledku spalování oxid uhličitý (který je mj. produktem veškerého spalování, které ze života znáte); a nebylo by možné dokázat, zda molekulu oxidu uhličitého pozře strom nebo jiná rostlina, jež ji potřebuje pro svůj život (fotosyntéza), nebo zda se molekula náhodou nezaslouží o potopení ostrovů a měst, jak to předkládají ty nejkatastrofičtější scénáře (se kterými musíme na základě principu předběžné opatrnosti počítat), byť vědecké poznatky k takové panice nedávají žádný důvod.

Téma evropského boje s větrnými klimatickými mlýny je na zážitky bohatou výpravou — nechejme jej dnes stranou a jen zmiňme krátce další oblasti, v němž se Evropská unie se svým principem předběžné opatrnosti angažuje (kromě životního prostředí obecně): jsou to konkrétně geneticky modifikované potraviny (1999), jež přitom na světě zachránily řádově miliardu životů; je to politika potravin vůbec a v jejímž rámci si nejde nevzpomenout na projevy hysterie, a tedy stejně hysterické postupy v případě BSE (nemoci šílených krav); těžko zapomínat na paniku v případě ptačí chřipky a čerstvější chřipky prasečí — jen prasečí hysterie si na vakcínách v rámci Unie vyžádala ze státních peněz částku v řádu sta miliard korun. Evropská unie nakonec uznala, že prasečí chřipka byla mnohem méně nebezpečná než klasická sezónní chřipka: Na komplikace způsobené „pandemickým“ virem, jak EU uvedla, zemřelo do dubna 2010 v celé Evropské unii 2 900 lidí. Na sezonní „nepandemickou“ zemře v EU každoročně 40 000 až 200 000 lidí. Jednou z posledních aplikací principu předběžného opatření byl i chaos způsobený omezením letecké dopravy v důsledku loňské erupce sopky Eyjafjallajökull. Tentýž princip víceméně promlouvá rovněž do vědy: je aplikován na výzkum (tedy de facto proti výzkumu) umělého života, genetiky, nanotechnologií a dalších „tajemně“ znějících oblastí.

Není těžké vidět to, že princip předběžné opatrnosti je zbraní číslo jedna nátlakových skupin a aktivistů, kteří volají po zákazu toho či onoho a návratu k přírodě a všemu, co jen vypadá více přírodněji než pro ně neznámý pojem. Nechtěl bych se už pouštět do diskusí nad tím, jak byl tento princip prolobován do evropského práva a pak tedy do různých odvětví právě kvůli aktivitám nevládních organizací (NGO) apod. — avšak role těchto skupin a aktivistů na důležitá rozhodnutí je nešťastně velká. Posledním učebnicovým příkladem je právě zemětřesení v Japonsku a jeho dopad (sic!) na evropskou energetiku a (proti)jadernou náladu.

OSN a Deklarace z Ria

Princip předběžné opatrnosti se do mezinárodních úmluv v rámci OSN dostal v roce 1982. Z historie nelze vynechat ani Deklaraci z Rio de Janeira o životním prostředí a rozvoji, podepsanou na Summitu Země v roce 1992. Princip předběžné opatrnosti v deklaraci hraje jednu z klíčových úloh — a je přímo nutné si říct, co bylo v jaké formulaci vládami podepsáno.

„V rámci ochrany životního prostředí budou státy OSN přístup předběžné opatrnosti široce uplatňovat podle svých schopností. Kde existují hrozby závažných nebo nezvratných škod, nedostatek vědecké jistoty nebude použit jako důvod k odkladu rentabilních opatření pro zamezení environmentální degradace.“

Jednoduše řečeno, státy OSN se zavázaly předběžnou opatrnost používat vždy, existuje-li sebemenší možnost, že životní prostředí dojde újmy. Opět nehledě na to, zda vůbec k takovým obavám existují pádné vědecké důvody. I když neexistují, podezření stačí na nastartování nutné akce tak, jako kdyby nebezpečí bylo nevyhnutelné. A nikdo se na absenci vědeckých důkazů nesmí odvolávat.

Německá lekce

Princip předběžné opatrnosti má kořeny v 30. letech v Německu, kde Vorsorgeprinzip socialisté zavedli jako princip, „jak budovat zdravou rodinu a společnost ve zdravém životním prostředí, na kterém jsou lidé závislí“. Kořeny environmentalistického hnutí v nacistické Německé říši mají svůj původ také v tom, že tehdejší Německo se vezlo na vlně neoromantismu, opětovného vzdoru člověka proti vědě a probíhající industrializaci.

Odpor k vědě a technologiím (k osvícenství) byl vždy způsoben (a doprovázen) vzestupem iracionality. Volání po venkovském způsobu života a návratu k přírodě se v historii vracelo vždy jako odpověď na technologický rozvoj a vůbec společenský pokrok, který s rozvojem souvisí. Ostatně ony ideály návratu k přírodě, souznění s ní a její ochraně vždy přicházely hlasitě spíše od lidí, kteří celý svůj život prožili v městech a jejich komfortu.

Totiž — vědecko-technologickým pokrokem člověk „neztratil s přírodou kontakt“. On se jím před ní chrání.

Adolf Hitler byl posedlý uměním, přírodou, okultismem — a jeho hra se symbolikou je zřejmá na první pohled –, řídil se astrologií — nechával si stejně jako jeho nejbližší spolupracovníci vypracovat horoskopy –, byl rovněž praktikujícím vegetariánem, stejně jako další členové NSDAP (Národně socialistická německá dělnická strana). Vegetariánem byl i říšský ministr propagandy Joseph Göbbels nebo říšský vůdce SS a šéf Gestapa Heinrich Himmler, známý též svým okultním fanatismem. Zatímco Hitler 28. února 1933 zrušil základní lidská práva popsána ve výmarské ústavě, předal je zvířatům: 24. listopadu téhož roku se prosadil o schválení říšského zákona na ochranu zvířat. Hitler byl jejich velkým ochráncem — zejména psů. Za pokusy na nich hrozil koncentrační tábor. Pod taktovkou Himmlera se rozšířila homeopatie, kterou přijali a šířili další členové SS. Rudolf Hess byl dalším z řady vegetariánů a odpůrců vědecké medicíny, náruživým uživatelem a zastáncem homeopatik a celé přírodní medicíny. Vegetariánství mělo v nacistické ideologii tak silnou pozici, že po válce mělo být nařízeno legislativou.

Třetí říše byla také baštou biozemědělství (biopotraviny/organika). Tehdy v reakci na stížnosti, že „jídlo není, co bývalo“, a kvůli propagovanému většímu souznění s půdou, jež „pro nordickou rasu je veledůležitá“, začalo kvést tzv. biodynamické zemědělství. Od současného biozemědělství se liší vlastně jen v tom, že dnes se snad upustilo od aplikace domněnek založených na astrologii. Jinak ostatní iracionální důrazy na používání pouze „přírodních“ látek byly stejné. Hitler, Hess, Göbbels, Himmler a další se stravovali výlučně ve stylu bio. Říšský úřad pro výživu měl miliony členů, za podpory Říše se registrovaly tisíce biofarmářů. Hitler jako i další v rámci čistoty německého národa byl odpůrce kouření a alkoholu, podporoval masivní kampaně proti nim (dnes bychom řekli, že „bojoval proti kouření a alkoholu“, ale Hitler měl na starost boje poněkud jiné). A Hitler, který choval odpor k „špinavé industrializaci“, hlásal, že energetická budoucnost je ve vodě a větru.

Zelené křídlo NSDAP bývá z těchto a dalších důvodů někdy označována za zárodek Zelených a Richard Darré některými autory a členy hnutí za Otce Zelených. Darré byl člen NSDAP, autor nacistického myšlení „krve a půdy“, ideolog „ekologického zemědělství“ (vycházel z biodynamické zemědělství Rudolfa Steinera), byl říšským ministrem zemědělství a výživy a šéfem rasového úřadu SS. Německou půdu považoval za posvátnou a kromě germánské krve na ni nikdo neměl mít nárok. Životní prostředí bylo jen pro německý lid a bylo potřeba z něj vyloučit podřadné rasy, aby se na něm nepásly. Myšlenka krve a půdy podle něj dávala Němcům „morální právo si na východě vzít tolik půdy, kolik jen bude potřeba pro vystavění harmonie mezi germánským národem a geopolitickým prostorem“.

Po válce v Německu vzniklo několik různých politických stran, které stavěly na „ekologii“, mystickém pojetí přírody a nacionalismu. Jednou z takových je NPD (NDS/Nacionálně demokratická strana), jíž založili bývalí nacisté Říše (1964). Členové strany roku 1973 vydali Ekologický manifest, v němž obhajují nutnost drastických politických a společenských změn, protože „životní prostředí je znečištěno a otráveno lidmi, jež žijí v čím dál větší izolaci, uprostřed degradující masy, která je nejvýraznějším příznakem porušené rovnováhy mezi lidstvem a přírodou.“

Snad podobnosti s dnešním jazykem jsou čtenáři zřejmé.

Zemětřesení, voda a jaderná energie

Když došlo k přírodní katastrofě v Japonsku, Němci okamžitě vyšli do ulic. Protestovali proti jaderné energii, proti energii, která podle nich „není přírodní“ (radioaktivita je samozřejmě přírodním procesem, září kde co — z vašeho jídelníčku třeba díky izotopu draslíku 40 i obyčejné banány, jež dokáží rozeznít citlivé detektory). Ve skutečnosti protestovali právě proti přírodě, proti zemětřesení a vodě. Německá kancléřka Angela Merkelová okamžitě na hlasy reagovala. Snad i kvůli ztrátě volebních preferencí a blížícím se volbám sáhla k populistickému kroku a po kolejích principu předběžné opatrnosti nechala odstavit několik jaderných reaktorů. Německo se patrně domnívá, že leží na styku dvou litosférických desek, a tedy asi očekává silné otřesy a několikametrové tsunami. Pozice Němců a dalších evropských zástupů je výsměchem vědě a všemu, čeho věda a technologie dokázala a co ji bylo obětováno. Jestliže někdo veřejně ukazuje naprostou neznalost geologie Evropy, a zejména geologie střední Evropy, a vyvolává svými kroky paniku mezi veřejností, pak by neměl mít na životy lidí vůbec žádný vliv. Rozhodnutí tohoto typu jsou naprosto absurdní — avšak zcela v režii principu předběžného principu.

Výsledkem oportunismu Angely Merkelové bylo okamžité skokové zdražení elektřiny o 18 procent a rozdmýchání ještě silnějších protijaderných nálad. Přidali se Rakušané, kteří chtějí okamžitě zátěžové testy reaktorů „ve střední Evropě“. Politické špičky Evropské unie se začaly vážně zabývat otázkou „zda se Evropa obejde bez jádra“.

Všichni, kteří měli co říct, se na Japonsku okamžitě přiživili a volají po co nejrychlejším nástupu čistých a bezpečných obnovitelných energetických zdrojích.

Německá kancléřka Angela Merkelová sdělila, že představí jasný harmonogram na rychlejší posun k obnovitelným zdrojům energie. Kancléřka tak reaguje na japonskou atomovou krizi.

„Použijeme období moratoria na urychlení obratu v energetice,“ uvedla Merkelová v německém parlamentu. „Chceme dosáhnout éry obnovitelných zdrojů tak rychle, jak jen to bude možné.“

— 17. března 2011, Mediafax

„Kolik ještě potřebujeme varování, než konečně pochopíme, že jaderné reaktory jsou nebezpečné?“ ptá se Jan Beránek. „Jaderný průmysl nám neustále říká, že situace jako je tato, se v moderních reaktorech nemůže stát. Navzdory tomu se Japonsko právě teď nachází uprostřed potenciální bezpečnostní krize. Znovu jsme upozorňováni na rizika spojená s jadernou energií, která bude vždy citlivá na možnou smrtící kombinaci lidské chyby, selhání technologie a přírodní katastrofy.“

– 14. března 2011, Jan Rovenský, Greenpeace

Komisař: EU musí zvážit, zda je schopna se obejít bez jádra
Evropa by měla zvážit, jestli může naplnit své energetické potřeby bez jaderné energie. Prohlásil to dnes eurokomisař pro energetiku Günther Oettinger.

„Musíme také vznést otázku, zda my v Evropě v dohledné budoucnosti můžeme zajistit naše energetické potřeby bez jaderné energie,“ citovala komisařova slova z německé televize ARD agentura Reuters.

— 15. března 2011, ČTK

Sdělovací prostředky přinášely (a stále přinášejí) v obrovském množství panické reportáže o „jaderné krizi“, „jaderné katastrofě“, „radioaktivním mraku“ a jiných znělých pojmech. Zcela absurdními zprávami pak byly věty o „hrozícím jaderném výbuchu“. Jaderný reaktor nemůže nikdy z principu konstrukce a fyziky explodovat jako atomová bomba, ani kdyby aktivisté a politici sebevíce chtěli.

Jestli něco zemětřesení v Japonsku ukázalo, pak to, jak je jaderná energie bezpečná a jak je pro zajištění co největší bezpečnosti obyvatel potřebná technologie a věda.

Zemětřesení v Japonsku je často srovnáváno s loňským zemětřesením na Haiti, jenže jakékoli mediální srovnání kulhá. Na Haiti zemřelo mezi 250 000 až 300 000 lidí, v Japonsku počet obětí dosahuje řádu desítky tisíc — a to jen kvůli následné vlně tsunami, nikoli kvůli otřesům samotným. Dopady zemětřesení byly na Haiti tak drtivé právě a jen proto, že Haiti je zemí třetího světa. Bez technologií, bez vědy — Haiti „žije v harmonii s přírodou“. Tamní zemětřesení dosáhlo 7. stupně Richterovy škály, což je přesně tisíckrát slabší zemětřesení, než jaké teď postihlo Japonsko (9.0).

Pro další srovnání: 10. ledna 2010, dva dny před Haiti, došlo zemětřesení v Kalifornii o síle 6,5 Richtera, za měsíc, 18. února, se země zatřásla silou 6,9 Richtera na hranici mezi Severní Koreou, Čínou a Ruskem. 26. února bylo zemětřesení v Japonsku o stejné síle jako na Haiti (7,0). Den poté nastalo ve vodách Chile zemětřesení o síle 8,8 Richtera.

Je nutné opakovat, že největší katastrofu způsobila a nejvíce lidí zabila v Japonsku voda. Jaderná hysterie je zbytečná a neopodstatněná. Reaktory ve Fukušimě nebyly zemětřesením zničeny. Jaderné reaktory jsou konstruovány s ohledem na půdní otřesy (které jsou právě v Japonsku velmi časté), stejně jak je tomu ve střední Evropě i České republice, kde tak silné otřesy nehrozí. Při zemětřeseních dochází k okamžitému odstavení reaktorů — to se stalo i podle plánů ve Fukušimě.

Problém nastal v důsledku selhání dodávek elektrické energie do elektrárny. I jaderná elektrárna pro svůj provoz potřebuje elektřinu z jiného zdroje. Celá patálie vznikla jen proto, že selhaly i záložní agregáty, které nemohly dodávat proud pro chladící systémy reaktorů. Agregáty selhaly kvůli vodě. Při stavbě Fukušimy se samozřejmě myslelo i na tsunami, jež v důsledku častých zemětřesení vznikají — potíž však je, že konstruktéři počítali s vlnami o maximální výšce 6,5 metru. Tsunami, jež se vzedmula při zemětřesení o síle 9,0 Richtera, dosáhla u Fukušimy výšky 7,5 metru. Být zábrany vyšší, k žádné jaderné mediálně-politické hysterii nedošlo.

Co se týče „jaderné katastrofy“, řekněme si to ještě jinak. Počet obětí tsunami, vody: řádově 10 tisíc. Počet obětí v Fukušimě v důsledku ozáření: 0.

Ve Fukušimě — jak sdělovací prostředky nezapomínají zmiňovat — zemřelo „už pět pracovníku“, ale co média nezmiňují, že pracovníci zemřeli při prvních explozích a požárech. Ztráty na životech v přímém důsledku ozáření jsou nulové.

Srovnání s incidentem v Černobylu taktéž kulhá. Fukušima I používá naprosto jiný typ reaktorů než Černobyl. Ve Fukušimě z konstrukčních důvodů nemůže dojít k ničemu, co by se rovnalo Černobylu. K čemu může dojít, a došlo, můžeme srovnávat například s incidentem v americké jaderné elektrárně Three Mile Island, kde v roce 1979 došlo k částečnému roztavení jednoho z jader elektrárny.

Média ráda o Three Mile Island hovoří jako o „americkém Černobylu“, ale toto srovnání je směšné a neopodstatněné. Příklad, jak snadno se udržují mýty: otevřete si například server iDnes z 13. března, kde stojí:

Na mezinárodní stupnici jaderných událostí se havárie ve Fukušimě pohybuje mezi pětkou a šestkou ze sedmi, což je podle Drábové srovnatelné s havárií v elektrárně Tree Mile Island v americké Pensylvánii. V roce 1979 se v této elektrárně odehrála nejhorší jaderná nehoda v historii USA, kdy se jádro druhého reaktoru částečně roztavilo.

– Drábová: Radioaktivní mrak zřejmě dorazí nad Česko, nebezpečný nebude, 13.3. 2011, iDnes.cz

Tentýž server v roce 2009 napsal o Three Mile Island toto:

V jaderné elektrárně Three Mile Island v americké Pennsylvánii unikla o víkendu radiace. Na 150 zaměstnanců muselo objekt opustit. Mimo areál se ale škodlivé záření nedostalo, uvedla CNN. V roce 1979 se v této elektrárně odehrála nejhorší jaderná nehoda v historii USA, jádro druhého reaktoru se tehdy částečně roztavilo.

– Z reaktoru v ‚americkém Černobylu‘ Three Mile Island unikla radiace, 23.11. 2009, iDnes.cz

Věta je identická. Holá věta „nejhorší jaderná nehoda v USA“ stále putuje sdělovacími prostředky — počet obětí při tomto historickém incidentu ale byl: 0.

Když čtenář vidí spojení jako „nejhorší jaderná nehoda v historii USA“, to poslední, co si vybaví, je nulový počet obětí. Výsledkem jen jen zesílení pocitu, že jaderné elektrárny jsou nebezpečné a že svůj Černobyl si prožily i Spojené státy. Je opravdu tak nutné zbytečně krmit protijaderné nálady a ohrožovat energetickou soběstačnost států? Je skutečně vhodné v době, kdy už tak existuje v jistých kruzích silná nenávist vůči fosilním palivům, díky kterým se naše kultury mohly vyvinout, ale jež jsou zobrazovány jako vtělení ďábla, dávat zbytečný důvod k nenávisti vůči klíčovému zdroji energie, bez které(ho) se prostě lidská civilizace nemůže obejít?

Černobyl a „miliony mrtvých“

Démonizace Černobylu byla a je stále dost divoká. Jakákoli informace spojená s jadernou energetikou bývá často ověnčena zmínkou o ukrajinské elektrárně. I po dlouhých letech zůstává mezi lidmi strach z jaderných elektráren — o tom nás přesvědčují i dnešní události. Neznalost faktů mezi širokou veřejností je samozřejmě dána i tím, jak s informacemi o Černobylu — a dalších tématech souvisejících s jadernou fyzikou — média nakládají a co řeknou a neřeknou. Nemá cenu celou historii havárie v ukrajinské elektrárně rozebírat. Ale vezměme si její následky.

Podle různých aktivistických nátlakových skupin — které přece jen sdělovací prostředky citují raději, protože přinášejí tolik populární černé scénáře — se počet obětí Černobylu pohyboval někdo kolem půl milionu nebo dokonce až dvou a půl milionu. Tolik mrtvých v důsledků jedné události způsobené technologií člověka, navíc spojené se strašákem jaderné energie, zní opravdu vážně. Černobyl je pro leckoho zkrátka obrovskou katastrofou, která ukázala, jak moc nebezpečné jaderné elektrárny jsou.

Takže krátce:

Při incidentu v Černobylu zemřelo 38 lidí, z toho 28 na následky vystavení radiaci. Celkový počet lidí, kteří na následky zemřeli, se nepohybuje v řádu milionu, jak se často mluví a píše — nepřímo Černobyl během let zabil ani ne 4 000 lidí (WHO, UNDP a IAEA). Připomeňme si, že tsunami v Japonsku si vyžádalo řádově 10 tisíc životů. Voda zabíjí mnohem víc. Ve srovnání s Fukušimou nekonečněkrát víc. Zemětřesení na Haiti připravilo o život kolem čtvrt milionu lidí. Čtvrt milionu lidí zemřelo na následky dalšího zemětřesení v roce 2004 v Indonésii. Jen tyto dvě přírodní události si vzaly půl milionů životů. Má vůbec cenu srovnávat nebezpečnost přírodních jevů s rizikem technologií člověka?

V posledních dnech jsme byli svědky eskalujícího napětí a slepého odporu vůči jaderné energii. Lidé v západním světě vykupují lékárny a zásobují se „tabletkami proti radioaktivitě“. V Německu se při protestech do ulic vydalo 250 tisíc lidí. Zelení poprvé v historii budou vládnout v Bádensku-Württembersku, Merkelová byla navzdory populismu poražena. Ceny elektřiny prudce vzrostly. Zelení slíbili odstavení všech reaktorů v zemi. Následkem toho stouply ceny uhlí. Německé, rakouské a švýcarské televize zakázaly vysílat díly populárního seriálu Simpsonovi, kde se vyskytují zmínky o jaderné energii. Británie v důsledku nasazování zelených zdrojů energie svým občanům říká, aby se smířili s tím, že elektřinu nebudou mít 24 hodin denně. Cenzura zábavy, politická korektnost, prudký růst cen energií a všeho, co s ní souvisí (všechno), panika, hysterie, nástup iracionality — a to vše v moderní Evropě, v 21. století, kvůli propagandě a agendě politiků a aktivistů.

Jestliže se vás někdy dítě nebo váš student zeptá, „Proč se máme učit matiku, fyziku a chemii? Na co nám to bude?,“ odpovězte: „Jednoduše na to, abys nestrávil celý život ve strachu a klamu. Aby ses nemusel přivazovat ke kolejím, po kterých má projet náklad s palivem jaderných elektráren. Abys nepromarnil svůj život v boji proti něčemu jen kvůli tomu, že tomu nerozumíš. Abys nebojoval proti věcem, jež ti daly takový život, jaký máš. Abys věděl, jak rychle klesá s časem a vzdáleností intenzita toho či onoho záření. Aby sis pod slovem „záření“ vybavil i něco jiného než radioaktivitu. Abys věděl, že radioaktivita je jevem přírodním a je všude kolem tebe, i v tobě. Abys znal rozdíl mezi výkonem a energií. Abys věděl, že izotop jódu 131, ‚který číhá v radioaktivním mraku‘ se rozpadá s poločasem 8 dní. Aby ses z toho všeho, jak říkal Ivan Hlinka, hlavně neposral.“

Svět by byl skvělým místem, kdybychom věděli všechno to, co učíme děti na základní škole.