(Pro Český rozhlas Leonardo)

Vědci nalezli v meteoritu z Marsu řadu mikroskopických tunelů, které jsou co do velikosti, tvaru a rozložení podobny stopám bakterií v pozemských horninách. Ač se jim nepovedlo z marťanské horniny vyextrahovat DNA, nález přesto hraje důležitou roli v hledání života mimo Zemi.

Martin Fisk, profesor mořské geologie na Koleji oceánických a atmosférických věd Státní oregonské univerzity a hlavní autor studie uveřejněné v časopise Astrobiology, tvrdí, že objev malých dírek sice přímo nepotvrzuje existenci života na Marsu, avšak ani absence DNA v meteoritu tuto možnost nevyvrací.

"Prakticky všechny tunelovité stopy v námi zkoumaných pozemských horninách představují výsledek bakteriální aktivity," říká Fisk. "Pokaždé se nám povedlo z těchto pozemských hornin extrahovat DNA, ovšem totéž nemůžeme říct o těch marťanských."

Existují dvě možná vysvětlení. Jedním je, že tunely v horninách vznikají nějakým neznámým anorganickým způsobem. Druhá možnost je ta, že tunely v marťanských horninách jsou přece jen biologické povahy, avšak podmínky na Marsu nedovolily, aby se DNA uchovala.

Na Zemi se našlo více než 30 meteoritů z Marsu. Mají unikátní chemické složení díky zachyceným plynům. Jak se k nám marťanské kamení vůbec dostalo? Z Marsu se uvolnilo při dopadu asteroidů nebo komet, některé kousky se dostaly na oběžnou dráhu Země a spadly na její povrch.

Mikroskopický pohled na tenký řez meteoritu Nakhla

Jedním z nich je Nakhla, který v roce 1911 dopadl do Egypta a představoval studijní materiál Martina Fiska. Vědci určili stáří úlomku magmatické horniny z Nakhly – vážící kolem 9 kilogramů – na 1,3 milionů let. Na základě stáří jílu uvnitř horniny se domnívají, že hornina byla vystavena působení vody před 600 miliony lety.

"Všeobecně se ví, že voda je nezbytnou ingrediencí života," říká Fisk, "takže pokud se bakterie usadily v tunelech vlhké horniny, mohly zaniknout před 600 miliony lety. To by mohlo vysvětlovat, proč jsme nenašli DNA – což je organická sloučenina, která se rozpadává."

Fisk a jeho kolegové strávili studiem mikrobů, kteří mohou provrtat horninu a žít v obsidiánových sklech, už 15 let. Horniny pocházejí z rozličných lokalit na Zemi: zpod oceánského dna, z pouští nebo ze suchých vrcholků hor. Dokonce se jim podařilo najít bakterie na Havaji v hloubce 1 200 metrů pod zemí.

Ve všech těchto pozemských vzorcích, obsahujících mikrotunely, biologická aktivita začala v puklině horniny nebo na okraji minerálu v přítomnosti vody. Vyvřelé horniny jsou zpočátku sterilní, protože na povrch se dostávají při teplotách překračujících 1 000 stupňů Celsia a život se na nich nemůže usadit, dokud nezchladnou. Bakterie se poté do hornin mohou dostat vodou nebo prachem.

"Několik druhů bakterií využívá chemické energie z hornin coby potravy," říká. "Jistá skupina bakterií je schopna přijmout veškerou energii z chemikálií samých, třeba i ze železa, které typicky tvoří 5 až 10 procent vulkanické horniny."

Marťanské vyvřeliny jsou podobné mnohým pozemských vyvřelinám a tu a tam jsou prakticky stejné jako horniny z některých lokalit, třeba z vulkanického pole v Kanadě. Vědci doufají, že se jim podaří zodpovědět otázku, zda bakterie začnou vyžírat horninu okamžitě, jakmile se v ní zabydlí. Takový objev by mohl pomoci zjistit, kdy se na Marsu poprvé objevila voda – a snad i život.