Proč je dnes mnohem těžší si s chutí přečíst nějaký dobrý článek? Záplava identických zpráv, neoriginálních textů a zejména čím dál větší bulvarizace — to jsou charakteristiky médií posledních let. Může za to i tlak na autory kvůli čtenosti a neschopnost managementu vydavatelství.  V oblasti vědy to platí dvojnásob. Do tisku se dostávají čím dál větší nesmysly.

Sam Whitmore, populární osoba americké žurnalistiky a PR, člověk, který média bedlivě sleduje a komentuje, napsal článek na téma „Pageview Journalism“, tedy aktuální formy internetové žurnalistky, při které jde zejména o počet zobrazení článku. Řekl, co ví asi každý autor. „Žurnalisti si poslední dobou stěžují na tlak, aby jejich články generovaly co nejvíce zhlédnutí. Není to nic nového. Ale tlak sílí. Pro novináře je luxus, když si může dovolit napsat článek o neznámém, leč důležitém tématu,“ píše Whitmore. „Tohle bylo kdysi podmínkou práce novináře. Dneska takový přístup však ohrožuje jeho kariéru.“

Whitmore tím naráží na dnešní trend žurnalistiky (webové, ale v pozměněné formě i tištěné) lákat co nejvíce čtenářů, generovat zobrazení článků tak, aby čísla byla co největší. Stranou jde originalita textů či jejich obsah a význam. Whitmore vidí problém i v tom, že kvůli takovému přístupu trpí mnohé vznikající firmy, které kvůli nulové publicitě nemohou vstoupit na trh tak, jak by si přály. A to ve výsledku škodí i prostředí na trhu, protože se tím ztěžuje konkurenceschopnost. Firmy i novináři jsou pak závislí na PR agenturách. „A když už chcete napsat článek o zajímavém, ale neznámém tématu, raději hned zalepte díru a vydejte článek o iPadu nebo Facebooku, popř. o něčem, co zaručí pageviews a dobré SEO.“

Tlak vyvíjený managementem na redaktory a autory, aby počet zobrazení článků byl co největší, je dlouhodobý problém. Ale nemusí to být zas takový problém, pokud obchodní model daného média je slepený z více dílčích částí a není závislý na počtu přečtení všech článků. Každopádně že často je takový styl dělán hrubou silou, je prostě fakt, který ve výsledků škodí nejen autorům, ale i čtenářům a i periodiku. A vlastně i celé (sub)kultuře.

Nadpis, pamatuj! NADPIS!

Když jsem se před pár lety setkal se zástupci jednoho českého magazínu, abychom projednali podmínky naší spolupráce, prvním a vlastně ústředním bodem rozhovoru byly – kupodivu – nadpisy. Byl jsem varován, že a) zajímavá, ale zároveň neznámá témata se neprodají, tudíž není radno o nich psát, b) a když už téma, obecně známé a přitažlivé pro lidi, bude zpracováno, musí mít ještě přitažlivější nadpis. To byla vlastně jediná podmínka. Článek se prostě musí prodat, musí mít co nejvíce zhlédnutí.

Z rozhovoru vyplynulo několik věcí, které se při mé praxi za ty roky mnohokráte potvrdily (upozorňuji, že budu mluvit hlavně o větších médiích, nikoli specializovanějších nebo odborných magazínech). 1) Je zcela jedno, jestli čtenář článek dočte, musí prostě jen kliknout, 2) i proto není problém, pokud nadpis nebude odpovídat obsahu článku.

Tento přístup vadí mnohým mým kolegům z různých periodik – důvod je nasnadě: cítíte, že vydavatel nebo šéfredaktor vás prostě má za pasáka ovcí, musíte nahnat co největší stádo, a asi mu je jedno, co umíte. Obsah a forma článku nebo jeho výjimečnost je věcí vedlejší. Nejlepší by tedy bylo, kdyby autor nahnal stádo, splnil cíl pageviews, a ještě byl článek jak kvalitní a přínosný, tak i výjimečný, aby se mnozí náhodní čtenáři rádi vraceli.

V určitých okamžicích a do určité míry to jde, ale tlak na autora je tak vysoký, že během nějaké doby se tomu zcela poddá. Pakliže někteří z publicistů a novinářů ctili odpovědnost vůči čtenáři (ohledně toho, co jim předkládají), zakrátko je to přejde a zbude jen pud sebezáchovy. Čest výjimkám.

Následkem je, že schopný autor, který se v problematice, o které píše, aspoň trochu vyzná, odejde. Třeba jinam, ale po pár zkušenostech raději půjde takříkajíc čepovat pivo a založí si vlastní neziskový blog, kde bude texty vydávat podle sebe. Jeho místo nahradí méně resistentní nebo odpovědný autor, který požadavky na pasáka splní.

Výsledkem pak je to, co pozorujeme dnes a denně. A totiž že články píší často lidé, kteří nejenže dané oblasti nerozumí, ale které taková témata ani nezajímají – a zákonitě tak u nich chybí jakýkoliv pocit odpovědnosti vůči čtenářstvu. Jako podklad mnohým novinářům poslouží tisková zpráva, která pohodlně přistane v e-mailové schránce, potažmo zahraniční agenturní zpráva nebo už existující přežvýkaný zahraniční článek, který stačí přeložit.

A není zas tak vzácným jevem, že titulek k článku je přesně dle požadavků v naprostém rozporu s obsahem článku nebo původní zprávou či studií.

Katastrofická budoucnost planety

Například v únoru letošního roku vyšel ve vědeckém časopise Nature článek týmu švýcarských vědců, kteří zkoumali otázku, jak výkyvy průměrných teplot na severní polokouli ovlivňují koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře. Jde o otázku tzv. feedbacků (zpětných vazeb), které hrají na planetě Zemi důležitou roli (a v různých dalších systémech) – a kterým lidé dodnes v této souvislosti moc nerozumí. (Nezajímá-li vás, co to je, přeskočte na předposlední odstavec před další částí textu oddělenou podnadpisem.)

Feedbacky určují, jak se daný systém bude chovat při určitých výkyvech (nějakému vnějšímu působení apod.). Při silném kladném feedbacku se systém může „rozkutálet“ a nenávratně změnit stav, při záporných feedbacích se systém proti změnám sám brání, zreguluje se a na konci to vypadá, že se vlastně nic moc nestalo (striktně vzato je definice jaksi jiná). Představit si to můžete třeba jako hraní si s míčem na vršku prudkého kopce (kladný feedback) nebo v údolí mezi dvěma kopci (záporný feedback). Když kopnete do míče na kopci, může se stát, že kopnete tak silně, že míč se skutálí dolů – a není nic, co by ho zastavilo nebo vrátilo k vám. Na druhé straně, v případě údolí, můžete do míče kopat, jak chcete, a vždycky se po nějakém čase k vám vrátí – stav vašeho „systému“ bude poté vlastně stejný.

V případě atmosféry Země a oxidu uhličitého pak problém, o kterém je a bude řeč, zní: předpokládejme, že přidaný oxid uhličitý do atmosféry zvýší průměrnou teplotu na Zemi. Pak v důsledku vyšší průměrné teploty ale do atmosféry začne unikat více dalšího oxidu uhličitého (např. z oceánů, které při zvyšujících se teplotách ztrácejí schopnost jímat plyny) – o to víc se tedy opět zvýší teplota, načež se uvolní ještě více oxidu uhličitého z přírodních nádrží, což zvýší teplotu… Asi sami tušíte, kam taková rekurze v takto zjednodušeném podání vede.

Příroda se často takto nerozumně a nezodpovědně nechová. V historii Země byly éry, kdy obsah oxidu uhličitého v atmosféře byl mnohonásobně vyšší (třeba 20x) než dnes, a přesto se klimatický systém nezhroutil, fauna a flora si lebedila dál, a koncentrace oxidu uhličitého klesla. Proto je nutné hledat, jak se „zhruba přesně“ takový systém chová, jaké jsou ty a ony feedbacky, jaké „regulační“ mechanismy existují apod.

Přesto se někteří lidé obávají – bez ohledu na minulost Modré planety –, že postupné zvýšení koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře může spustit řetězec takových událostí a celý systém destabilizovat. Je teď jedno, co přesně se tím myslí – ovšem zmíněný švýcarský tým vědců zjistil, že tento „uhlíkový feedback“ je 5x slabší, než si mnozí mysleli a myslí. Jinými slovy, efekt, který by podle některých lidí mohl vést k nevratnému zhroucení systému, je slabší o celých 80 %.

V dnešní době globálního strachu a globálních bojů – ať už s čímkoliv – to zní jako pozitivní zjištění. Normální člověk by pak o závěru vědecké skupiny napsal článek například s titulkem: „Zpětná vazba uhlíkového cyklu je o 80 % slabší. Dobrá zpráva pro planetu.“ No jo, jenže „zpětná vazba uhlíkového cyklu“ je spojení, kterému nikdo nerozumí. A tak si agentura Reuters řekla, že zjištění vědců přepíše do lidského jazyka a „trošku“ tomu dá náboj – a pro noviny po celém světě vydala zprávu s titulem „Globální oteplování nastartuje ještě silnější globální oteplování.“ Brilantní. Naprostý opak.

Sebedestrukce kosmu a nové fundamentální částice hmoty

Před asi týdnem vyšel v časopise New Scientist (vědecko-populární magazín dnes poněkud pochybné kvality, ale stále velice vlivný) článek s názvem Matter: The next generation (Hmota: další generace). V něm autor hájil domněnku, že neexistují tři generace elementárních částic (kvarků a leptonů), ale čtyři. Jako argumentační podpora mu posloužily nové výsledky výzkumu z Tevatronu, slavného výkonného urychlovače částic ve Spojených státech.

„Dva týmy pracující v urychlovači částic Tevatron v Illionois získaly náznaky existence nové generace fundamentálních částic – nad rámec tří generací, o kterých víme, že existují. Co je na těchto nových částicích tak výjimečného? Pokud skutečně existují, mohou vysvětlit letitou záhadu – jak se vesmíru podařilo vyhnout sebezničení v nejranějších okamžicích po velkém třesku,“ píše New Scientist.

Zní to fantasticky, viďte. Hlavně opět katastrofické sebezničení vesmíru má zvuk. Článek je poměrně dlouhý a plný podobných líbivých prohlášení. Co však fyzici, na které se autor odvolává, v Tevatronu zjistili? Ve vědeckém článku svůj výzkum shrnuli slovy: „Existenci čtvrté generace t‘ kvarku s hmotností pod 335 GeV jsme vyloučili s jistotou 95 %.“

„Nemůžu psát jen o tom, čemu rozumím“

Třetí příklad – a ubezpečuji, že raději už poslední – se týká opět tématu zmíněného dříve, globálního oteplování. Bez snahy jakkoli popisovat dnešní situaci (vědeckou, politickou, mediální, průmyslovou aj.) v souvislosti s tímto tématem bych rád zmínil zmizení ostrova New Moore v Bengálském zálivu.

Noviny po celém světě na konci března a zkraje dubna psaly o tom, kterak globální oteplování vyřešilo letitý spor o ostrůvek, o nějž se přely Indie a Bangladéš. Ostrůvek totiž měla pohltit „stoupající hladina oceánu, která se zvedá v důsledku globálního oteplování.“

Například server iDnes.cz napsal: „Ani třicet let nestačilo Indii a Bangladéši k tomu, aby se dohodly, které zemi patří malý skalnatý ostrůvek New Moore Island v Bengálském zálivu. Jejich spor teď za ně vyřešilo globální oteplování. Ostrůvek totiž zmizel pod hladinou. Skutečnost, že malý kousek pevniny, o jehož kontrolu se vedly nekonečné pře, skončil pod vodou, potvrdily nejen satelitní snímky, ale i námořní hlídky, které oblastí projížděly.“

Indie a Bangladéš se primárně nepřely o ostrov, ale letitým jablkem sváru je tamní vytyčení mořské hranice. Pokud by někoho zajímalo, jak je možné, že vodní hladina pozře ostrov vysoký dva metry, a přitom se nedotkne ostrovů okolních a ani pevniny, bezesporu se pustí do vlastního malého pátraní.

A co zjistíte? Že New Moore nebyl skalnatý ostrov a ani to nebyl ostrov – byla to naplavenina bahna a písku, která vznikla v deltě řeky v důsledku aktivity tropické bouře, cyklóny, a to před pouhými 36 lety. Důležitý je hlavně závěr, že za jeho zmizení nemůže globální oteplování a jím zvýšená hladina moří. (2 metry za necelých 40 let, když data v tamní oblasti ukazují „výkyv“ hladiny o 0,54 mm ročně?). New Moore ohlodala obyčejná eroze. Proto nebyly nijak zasaženy žádné jiné (opravdové) ostrovy v okolí.

Noviny však o New Moore měly jasno, byl to skalnatý ostrov a potopilo ho globální oteplování.

Když jsem se na několik novinářů z různých médii obrátil a zeptal jsem se jich, proč si informace neověřili, byl jsem překvapen – jednak mile proto, že většina z nich uznala chybu, jednak nemile, protože zaznělo několik odstrašujících argumentů.

Jedna novinářka mi odvětila, že čerpala z důvěryhodného zahraničního deníku a že o téže události stejně psal i deník konkurenční, takže neměla důvod zprávě nevěřit. Jak překvapivé, že se zprávy shodovaly, když vycházely z jedné a téže zprávy agentury AP.

Co byl však naprosto uzemňující argument: „Nemůžu psát jen o tom, čemu rozumím. To bych nebyla novinářka, ale vědec.“ Jinými slovy: píšu o něčem, čemu nerozumím, protože jsem novinář, a nikdo po mě nemůže chtít, abych věděla, o čem píšu, protože to bych tady neseděla. Konec tečka.

Přitom nutnou podmínkou není „něčemu rozumět“. Jsou věci, kterým nerozumí nikdo. Stačí kriticky myslet a hlavně: informace ověřovat.

Každopádně katastrofické články mají čtenosti výborné. Po záplavě článků na téma prasečí chřipky netuším, zda už můžu ven, nebo na ni stále masově vymíráme. Noviny jaksi neřekly, že si šířením strachu honily čtenosti. Pozitivní článek o konci „hrozby nedozírných následků a zmutovaných virů“ by nesplnil cíle pageviews. Není se proto co divit, že dodnes je New Moore potopeným ostrovem – článek, že to byl zbytečný kus bahna a písku, nikdy nevyšel. Koho by to zajímalo.

Musíme se asi smířit, že doba, kdy magazíny a noviny psaly o nových věcech, je pryč. A že je pryč doba, kdy mnohým vydavatelům záleželo na tom, co novináři píší. Můžeme jen doufat, že bude pokračovat trend, kdy vznikají nové a nové odborné blogy, které prakticky převzaly úlohu slavnějších médiích. A úspěšně.

Oldřich Klimánek, Scinet.cz pro DSL.cz