Americká asociace nahrávacího průmyslu před pěti lety zažalovala vůbec poprvé v historii člověka kvůli sdílení několika písní na výměnné síti. Soudní spor se protahuje a Asociace na něm dost možná bude dost ztratná – získá jen zlomek požadovaných peněz, které ani zdaleka nepokryjí soudní náklady, resp. honoráře pro právníky.

Vše začalo v roce 2005, kdy zástupci Americké asociace nahrávacího průmyslu kontaktovali tehdy devětadvacetiletou Jammie Thomas-Rasset s tím, že porušila autorský zákon – že na výměnné P2P sítí Kazaa nezákonně sdílela hudbení skladby. RIAA okamžitě žádala o mimosoudní vyrovnání, na které však Jammie Thomas-Rasset nechtěla přistoupit. V roce 2006 se tedy případ dostal k soudu – a bylo to vůbec poprvé v historii, kdy taková hudební asociace zažalovala kvůli sdílení autorsky chráněného obsahu fyzickou osobu.

Verdikt poroty roku 2007 dal za pravdu RIAA – Jammie Thomas-Rasset byla shledána vinnou z porušení autorských práv v důsledku sdílení 24 písní a bylo ji uloženo zaplatit náhradu škody ve výši 222 tisíc amerických (v dnešním přepočtu 3,8 milionu korun).

Zdálo se sice, že verdiktem případ končí, jenže kvůli chybě při soudním řízení byl verdikt anulován. Další soud se konal dva roky poté, v roce 2009, kdy porota potvrdila, že žena se provinila proti zákonu. Rozdíl byl však ve výši vypočtené škody.

Zatímco poprvé porota došla k částce 222 tisíc dolarů, podruhé byla výše náhrady stanovena na závratnou částku 1 920 000 dolarů, tedy v dnešním přepočtu 32,5 milionu korun. Mluvčí RIAA k tomu řekla: “Od prvního dne jsme se snažili případ vyřídit mimosoudně a požadovali jsme něco mezi třemi až pěti tisíci dolary. Vážíme si práce poroty a toho, že tento problém berou vážně stejně jako my. Jsme rádi, že porota uznala důkazy a shledala obžalovanou vinnou.”

Samotná Jammie Thomas-Rasset byla verdiktem pochopitelně zaskočena. Matka čtyř dětí-samoživitelka mj. suše pronesla “přeju jim hodně štěstí, jak ze mě budou ty peníze páčit. Protože kde nic není, ani smrt nebere.” Takto vysoko stanovená částka zaskočila ale leckoho – a i samotného soudce odvolacího soudu, který v lednu roku 2010 výši náhrady snížil na 54 tisíc dolarů, v přepočtu asi 913 tisíc korun.

Ani zásadní snížení částky, jíž má jako náhradu škody Thomas-Rasset zaplatit, jí však moc radosti neudělalo a jejími slovy ani nic neřeší. “Je zcela jedno, jestli jde o dva miliony dolarů nebo 54 tisíc. Jsem matka čtyř dětí a žijeme jen z jednoho příjmu. V penězích se teď fakt neválíme.”

Soudce odvolacího soudu uvedl, že dříve nařízené odškodnění bylo monstrózní, jenže jeho pohled nesdíleli všichni. Původní, takřka dvoumilionovou náhradu škody oficiálně schválilo i americké Ministerstvo spravedlnosti. V paralelně vedené soudní při se studentem fyziky Joelem Tenebaumem pak Obamova administrativa kvůli témuž prohřešku podpořila soudní rozhodnutí, na základě kterého za sdílení písní měl povinnost zaplatit 650 tisíc dolarů (dnes 11 milionů korun) – důvodem je “aby toto odradilo miliony uživatelů nových médiích od porušování autorských práv v prostředí, kde si mnozí myslí, že si jich a jejich konání nikdo nevšimne.”

Soudce Michael Davis ohledně dříve nařízené náhrady škody ve výši takřka dvou milionů dolarů řekl následující: “Soud dospěl k závěru, že takto vysoké odškodnění za distribuci 24 písní pro osobní potřebu je otřesné. Takové odškodnění je příliš přísné, tyranské, naprosto nepřiměřené činu [které ho se Jammie Thomas-Rasset dopustila] a zcela nesmyslné.”

Některá zahraniční média se k případu Thomas-Rasset vracejí v těchto dnech i proto, že ve Spojených státech byl na uživatele, kteří svým chování na internetu porušují autorská práva – zejména co se sdílení filmů a hudby týče –, upleten podobný bič jako ve Francii. Tedy pokud bude poskytovatel internetu nějakou organizací či hudební společností upozorněn na to, že jeho klient porušuje autorská práva, má povinnost na to uživatele upozornit. Pokud celkem šestkrát uživatel na varování nebude reagovat, dojde k zásadnímu zpomalení přípojky.

Stejně jako ve Francii však mnozí narážejí na to, že o vině a nevině člověka (který vlastně nemusí zákon nijak porušovat, protože IP adresa přístroje nemusí mít a nemá přímou souvislost s konkrétní osobou, viz například veřejné sítě na různých místech, komunitní centra aj.) má rozhodovat soud, nikoli soukromá firma či zájmová a nátlaková organizace. V tom je však ten kámen úrazu – soudní při s fyzickými osobami, které stahují či sdílejí díla ve smyslu osobní potřeby, se ani velkým organizacím a společnostem nemohou vyplatit. Závratné sumy, které po obžalovaných požadují, totiž nemohou být nikdy vyplaceny a samotné náklady na soudní řízení stejně ze soudem nařízených rozumnější částek nelze pokrýt.

Ukazuje to právě případ Jammie Thomas-Rasset, kdy RIAA skupině najatých a mocných právníků zaplatila dle střízlivých odhadů více než 3 miliony dolarů (přes 50 milionů korun). I kdyby se Asociaci podařilo z Thomas-Rasset dostat oněch 54 tisíc dolarů, přesto na celém řízení je dost ztratná. Nezdá se ani, že by jeden či dva případy soudních tahanic s fyzickými osobami měly jakýkoli odstrašující dopad na ostatní uživatele internetu.

A to je ten důvod, jak si mnozí začínají myslet, proč Spojené státy či Francie sahají k tomu, že o vině a nevině bude namísto soudů rozhodovat soukromý sektor, tedy zájmová organizace (z hudebního či filmového průmyslu) nebo poskytovatel internetu. Těch potrestaných bude totiž mnohem více, přičemž náklady na potrestání budou takřka nulové. Navíc pokud se potrestaný bude cítit dotčen a nevinen, bude na jeho bedrech se soudně bránit. A případné náklady ponese on.